Odžibvejové žili ve vigvamech, ne v týpí

Je mojí průvodkyní po Muzeu odžibvejské kultury v městečku Svatý Ignác při úžině, kde se Huronské jezero střetává s Michiganským. Jak asi vědí všichni čtenáři E. T. Setona, pernaté ozdoby si musí Indiáni něčím zasloužit. Jsou to vlastně odznaky prozrazující vlastnosti a velké činy svého nositele. A Odžibvejové berou dodnes jejich význam velmi vážně.

"Když dopustíte, aby se některé z per uvolnilo z kterékoli části vašeho oděvu, celé shromáždění se zastaví. Nikdo nesmí fotografovat a začne obřad, při kterém se pero starší kmene snaží zachránit. Musejí pak rozhodnout, jestli jste hodný tak důležitý znak i dál nosit, jestli se o něj vůbec dokážete postarat," upřesňuje Becky.

Většinová společnost v Americe nemá pro takové kulturní zvláštnosti moc velké pochopení. A to se snaží Odžibvejské muzeum ve Svatém Ignáci změnit. Hlavně se prý musí pořád dokola vysvětlovat na první pohled triviální skutečnost, že zdaleka ne všechny indiánské kmeny žily na jihozápadě Spojených států jako třeba Navajové nebo Apači.

"Nejsme z jihozápadu. Spousta lidí si myslí, že všichni Indiáni žili v týpí, nosili tyrkysové a stříbrné šperky. Jenže to je charakteristické pro indiány z jihozápadu. My takoví nebyli," říká Becky.

Mimochodem, i zmíněné týpí, charakteristický kuželovitý stan z kůží, se při překladu do češtiny často mylně zaměňuje s vigvamem. Vy i já ovšem samozřejmě dobře víme, že vigvam je charakteristický právě pro kmeny na severovýchodě Ameriky a kolem Velkých jezer. Je to obvykle kopulovitá stavba, nejčastěji z rostlinných materiálů. A konkrétně Odžibvejové žili samozřejmě ve vigvamech.

"Nebyli jsme zemědělci. Pěstovali jsme sice plodiny, kterým se říká souhrnně tři sestry: kukuřici, dýně a fazole. Ale tady v úžině Mackinaw mezi Huronským a Michiganským jezerem byl hlavní rybolov. To byl i důvod, proč se tady náš kmen usadil. Kromě toho jsme si podle ročního období zpestřovali jídelníček divokou rýží, borůvkami nebo třeba javorovým sirupem a kvůli tomu jsme se také stěhovali po kraji. V zimě jsme líčili pasti, a když k tomu byla příležitost, i lovili," líčí Becky, tradičním jménem Kee-way-dm-kway, česky Žena ze severu, minulost svého národa.

A protože uchování národní a etnické identity souvisí úzce se zachováním vlastního jazyka, ptám se, jestli se třeba děti Odžibvejů učí mateřštině. "Ano, pořádáme několik jazykových kurzů. Máme i vlastní nově redigovaný slovník naší kultury. My Odžibvejové jsme však rozprostřeni na velmi rozsáhlém území, takže máme různé dialekty, a to naši jazykovou výuku trochu komplikuje," potvrzuje.

Hlavní ovšem je, že odžibvejský jazyk aspoň zatím přežívá. Možná tak i vy, pokud se vypravíte k Velkým jezerům, na svého Odžibveje nebo Odžibvejku narazíte.