Na nacistického dozorce Demjanjuka si dobře pamatuje

Sedmaosmdesátiletý válečný veterán Alexej Vajcen vítá novinářskou návštěvu s vřelým úsměvem usazen na pohovce v malém obývacím pokoji. Na parádním obleku se mu blýskají vojenské odznaky a medaile. Ještě před pár lety někdejší sportovec, nadšený fotbalista a profesionální výsadkář podle svých blízkých kypěl vitalitou. Dnes má vážné zdravotní problémy. Traumatické zážitky mu však i po více než 65 letech vyvstávají před očima velmi jasně.

"Každý den jsme mysleli jen na to, kdy už to peklo skončí. Nedovedli jsme si ani představit, že se to někdy stane. Každý den jsme čekali, kdy nás také zabijí. Žili jsme v trvalém strachu," vypráví starý pán, který podle svých slov přežil Sobibor jen zázrakem.

Do tábora se dostal v roce 1942. Hned po příjezdu byl během selekce zařazen do oddělení, kde se třídily osobní věci dalších vražděných vězňů. Během jednoho pracovního dne spatřil, jak říká, i Johna Demjanjuka, který dnes stojí před soudem pro podezření z podílu na vraždě tisíců lidí.

"Pamatuji si ho, pamatuji si je všechny. Byl to dozorce. Viděl jsem ho, jak odváděl skupinu vězňů do lesa na práci," reaguje Alexej Vajcen na fotografii Johna Demjanjuka otištěnou v ruských novinách. Připouští, že víc toho k roli původem ukrajinského muže, který coby voják sovětské armády padl do německého zajetí a podle všeho se nechal naverbovat jako dozorce, říct nemůže.

Tehdy šlo o jeden z mnoha momentů, ze kterých sestával denní běh tábora. Pan Vajcen podle svých slov myslel na jediné: jak se dostat ven. Naděje na únik z tábora smrti se nakonec zhmotnila, a to 13. října roku 1943, který starý pán dnes považuje za své skutečné datum narození. Právě tehdy začalo povstání proti nacistickému velení, do něhož se Alexej Vajcen aktivně zapojil. Jako člen úzkého kruhu, který získal zbraně zabitých důstojníků, se snažil prostřílet z tábora cestu ven ostatním.

"Cítil jsem a myslel jsem jen na jednu věc, jak z toho pekla utéct co nejrychleji a co nejdál. Plán byl jednoduchý: zabít Němce a uprchnout z tábora. Byl jsem ve skupině Alexandra Pečerského, který povstání zorganizoval. Přežili jsme jen díky němu," popisuje tehdejší události.

Tím ovšem dramatické události neskončily. Po útěku z tábora Alexej Vajcen bojoval se sovětskými jednotkami na frontách v Polsku a Německu. Riziko hrozilo i po válce. Sovětský režim považoval vojáky, kteří padli do německého zajetí, za zrádce. Dokonce i hrdina sobiborského povstání Pečerskij skončil v rukou sovětské NKVD.

O sobiborské zkušenosti tak pan Vajcen, který ve válce ztratil celou rodinu, poprvé uceleněji promluvil až po letech, když v roce 1965 svědčil během procesů s někdejšími ukrajinskými dozorci v Kyjevě a Krasnodaru.

Jak sám říká, mlčel prý hlavně kvůli tomu, že prožitky z nacistického tábora byly nesdělitelné. Jak vylíčit hrůzy, které se tam děly, každodenní příjezdy transportů, selekce, vraždění lidí v plynových komorách? "Přežili jsme jen proto, že jsme věřili, že se dostaneme ven. A ven jsme se dostali jen proto, že jsme se vzbouřili, vzali zbraně do rukou a utekli," uzavírá pan Vajcen, jeden z posledních lidí, kteří si vzpomínají na události, jež nejde ani zapomenout, ale se kterými nejde ani klidně žít.