Legendárnímu Pony Expressu je už 150 let

Obraz jezdce cválajícího neúnavně divočinou inspiroval a pořád inspiruje umělce a romantiky po celém světě. Příkladem může být i skladba Pony Express banjového virtuosa Erica Weissberga. Pony Express patří neodmyslitelně k mýtu Divokého západu. Co je však na něm nejlepší?

Mnoho příběhů, které se k téhle společnosti váží, má reálný historický základ. William Cody, později známý jako Buffalo Bill, pro ni opravdu už jako čtrnáctiletý jinoch jezdil. Stejně jako víc než 200 jiných mladých jezdců ho při tom v divočině ohrožovali banditi, nepřátelští indiáni, ale i prozaická nepřízeň počasí.

„Jsme na domovské základně Pony Expressu číslo 1 v Marysvillu v Kansasu,“ říká mi místní nadšenkyně Jill Schmidtová, když mě provází po slušně dochované autentické budově. Tady končila první etapa z města Saint Joseph v Missouri, kde začínala víc než 3 tisíce kilometrů dlouhá anabáze poštovní zásilky směrem na západ do Kalifornie.

Budova počáteční stanice Pony Expressu|foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5, Americasroof

Každý jezdec Pony Expressu vyrazil tempem, které kůň vydržel tak 12 až 15 mil. V takové vzdálenosti byly po celé trase rozmístěné výměnné stanice. Tam jezdec bleskurychle přehodil brašnu zvanou mochilla z unaveného na čerstvého koně a uháněl dál. A to se opakovalo několikrát, než se dostal do větší stanice, jako je ta v Marysvillu v Kansasu, kterým se říkalo domovské.

Tam ho vystřídal nový jezdec a ten pokračoval s nákladem pošty okamžitě dál. Z Missouri na východě do Kalifornie na západě se tak pošta obvykle dostala do 10 dnů. To bylo podstatně rychleji, než ji dokázali dopravit dostavníky, kterým to trvalo několik týdnů.

Od jezdců se skoro nadlidské výkony přímo očekávaly. Však také náborový leták společnosti Russel, Major a Waddell, která Pony Express založila, hlásal: Hledáme mladé, hubené, šlachovité chlapíky, mladší osmnácti let, kteří jsou výbornými jezdci a ochotní denně riskovat smrt. Přednost mají sirotci.

Zakladatelé investovali do společnosti statisíce dolarů a vsázeli na podporu federální vlády. Jenže ta nikdy nepřišla. Firma byla od začátku pořád ve ztrátě. Služba Pony Expressu byla sice rychlá, ale také neúměrně drahá. Mohl si ji dovolit málokdo. A co bylo nejpodstatnější, seberychlejší jezdec na koni nikdy nemohl konkurovat transkontinentálnímu telegrafu, který se za vládní podpory hekticky budoval mimo jiné i kvůli právě začínající občanské válce.

Pony Express fungoval jen 19 měsíců, od dubna 1860 do října 1861, kdy telegrafní linka definitivně spojila východní a západní pobřeží Spojených států a stala se tak posledním hřebíkem do rakve ztrátové společnosti. Jako podnikatelský záměr byl Pony Express naprostý propadák. Přesto se nesmazatelně zapsal do dějin Ameriky a největší zásluhu na tom měli právě jeho jezdci.

Socha jezdce Pony Expressu|foto: licence Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0, Tom Arthur

„Byli to prostě stateční, výteční muži. Odváděli skvělou práci pro Spojené státy,“ říká po 150 letech Jill Schmidtová z Marysvillu. Nadšenci si dodnes jejich památku připomínají štafetovými jízdami, a to nejen v Americe, ale i v Evropě včetně České republiky.

Snad je právě tohle nejlepší důkaz přetrvávající památky Pony Expressu. Jednoduchý obraz muže cválajícího nehostinnou divočinou dokáže rozbušit naše srdce i v dnešní době technicky dokonalých třírozměrných akčních filmů. Někde v koutcích našich rozmazlených duší asi pořád přežívá prastará touha po dálkách a dobrodružství.

Pony Express získal věhlas, přestože jako poštovní služba fungoval jen několik měsíců. Podle Lubomíra Lukeše, zástupce šerifa Československého Pony Expressu, to bylo především díky hrdinství mladých jezdců. Dobrodružství, která na svých cestách kurýři museli prožívat, učarovala v 80. letech i několika nadšencům v komunistickém Československu. A tak, ačkoli tomu doba příliš nepřála, vyjel v roce 1985 první kurýr ze Stříbrné Lhoty u Mníšku pod Brdy do Suchdola nad Odrou. Nejen o historii, ale i o současnosti Československého Pony Expressu mluvil Lubomír Lukeš v Zápisníku zahraničních zpravodajů.