Peking zamyká předměstí s přistěhovalci

Obec Ta-šeng-čuang protíná jediná hlavní silnice. Provoz je velmi hustý, v okolí se totiž nachází mnoho závodů. I z tohoto důvodu zde hledají práci tisíce Číňanů z chudších provincií.

„Přistěhoval jsem se sem, abych vydělal více peněz než doma. Není těžké tady najít zaměstnání. Naopak. Trvalo mi to pouhých sedm dní. Teď pracuji jako závozník a vydělám si něco málo přes 2 tisíce jüanů, tedy zhruba 5,5 tisíce korun. Je to asi o čtvrtinu více, než kolik bych dostával v rodném městě. A navíc nemám rodinu, takže mi to stačí,“ svěřuje se 25letý muž pocházející z centrální Číny.

Patří do početné rodiny dělníků-migrantů, což poznáte na první pohled. Na krku mu totiž visí identifikační karta, kterou odkládá prakticky jen před usnutím. „Podmínky jsou tady normální, dokáži tady žít. V bytě sice nemám ani koupelnu ani kuchyň, protože firma by mi takový komfort nezaplatila, ale tekoucí voda na ubytovně je. A v pokoji, který má asi 12 nebo 15 metrů čtverečních, nyní žiji sám,“ dodává a odchází k jedné z železných bran, které uzavírají všechny uličky ústící do hlavní silnice.

Většina z nich má jen malou branku pro pěší, některé jsou však uzamčené a opatřené řetězem neustále. Auta a motorky pak mohou projet vždy pouze přes hlavní stanoviště, které 24 hodin denně hlídá ochranka i policie. Úřady k opatření uzavřít celé čtvrtě obývané migranty poprvé dočasně přistoupily v době konání olympiády před dvěma lety a pak i vloni v době konání oslav 60. výročí založení Čínské lidové republiky. Od poloviny letošního roku ho však rozšířily na neomezenou dobu, oficiálně kvůli snížení kriminality.

Předměstí|foto: Robert Mikoláš

Starousedlíci, kterých je dnes už desetkrát méně než nových obyvatel, nařízení podporují. Mezi nimi i majitelka místní umývárny. „Může sem přijít kdokoli. S politikou zamykání čtvrti s přistěhovalci určitě souhlasím, je pro naši bezpečnost. Teď se nám tu žije lépe, člověk se už nebojí vyjít na ulici. Ale nezlobte se, další podrobnosti po mně nechtějte,“ říká paní Čang, která provozuje veřejné lázně a i díky lidem „s kartou“ má celkem slušné příjmy.

Loučím se a mířím do hlídané zóny. Naštěstí si ostraha zrovna odskočila, takže nepozorovaně vcházím dovnitř. Míjím policejní služebnu a potkávám několik mužů i hrajících si dětí. Jejich oči si mne zvědavě prohlížejí, mluvit se mnou však nikdo nechce. Prý nemají povolení. Uspěji až v malém krámku.

„Brána se zavírá v deset večer. Pokud by tomu tak nebylo, mohli by se sem dostat i nepoctiví lidé. A když přijdete později, musíte prokázat svou totožnost. I proto je tady bezpečněji. Pravdou je, že se cítíme trošku jako vězni, ale na druhou stranu je lepší žít v klidu,“ prozrazuje 30letý pan Liou původem z provincie Šan-tung. Ochotně si se mnou dále povídá, zatímco obsluhuje několik zákazníků. Fotit se však odmítá – pro jistotu.

V obchodě|foto: Robert Mikoláš

Přistěhovalci to zkrátka nemají vůbec jednoduché. Čelí diskriminaci co se týče školní docházky svých dětí a nemohou se ani pojistit, proto si musí kompletně hradit léčbu. Jsou prostě občany druhé kategorie. A nyní navíc musí žít v uzamčených obcích. Počet násilných trestných činů totiž v roce 2009 vzrostl o 10 % a viníky policisté hledají především mezi migranty.

Vycházím na ulici, venku na mne však už čekají muži zákona. „Ukažte mi doklady. Pokud chcete mluvit s místními, musíte o to požádat na odboru propagace komunistické strany,“ sděluje mi policista, který mne s kolegou vyzývá, abych je následoval na služebnu. Odvětím, že vše potřebné mám v autě parkujícím na hlavní silnici, a tak mne nechají odejít. O pár minut později už nechávám vesnici Ta-šeng-čuang za sebou. Rozdělování společnosti i problém s rostoucí propasti mezi bohatými a chudými však zůstávají.