Čtyři kilometry volným pádem

Několik hodin teoretické přípravy prokládaných nácviky takříkajíc „na sucho“ – tedy na zemi – uteklo neuvěřitelně rychle. Je krásné podzimní odpoledne, v hangáru na sebe navlékám speciální kombinézu a ostatní výstroj.

Můj první seskok bude natáčet jeden z instruktorů. Jsme domluvení, že budu na jeho otázky odpovídat česky, abych to mohl použít přímo do reportáže. Na otázku, jak se mám, odpovídám opatrně. „Cítím se dobře, i když nadšení už trochu vyprchalo. Převažují obavy a adrenalin stoupá. Ovšem když už jsem se dostal až sem, tak jdu do toho,“ zakončuji odhodlaně.

Za pár minut už sedíme namačkaní v malém vrtulovém letadle. Začínám už být nervózní. Jsme ve výšce asi 1800 metrů a máme vystoupat asi do výšky 4,5 kilometru. „Musím říct, že se docela potím,“ přiznávám do kamery.

Při volném pádu se pochopitelně mluvit nedá, a tak to musím popsat dodatečně. I když vysvětlit, jaké to je, když s tlukoucím srdcem seberete všechnu odvahu a uděláte příslovečný krok do prázdna, je skoro nemožné. Nápor vzduchu mi vyráží dech.

Zažívám něco, čemu Američané říkají „emotional overload“, tedy něco jako „přehlcení emocemi“. Musím je však překonat a uvažovat racionálně. Udržovat základní prohnuté postavení těla s mírným rozpažením, abych nezačal nekontrolovatelně rotovat a neztratil orientaci. Současně musím průběžně sledovat výšku, ukázat instruktorům, kteří padají spolu se mnou, že vím, kde nahmatám trn na vytažení padáku.

To všechno v rychlosti kolem 200 kilometrů v hodině, kterou se řítím k zemi. V situaci, kdy mi v žilách doslova pění krev plná adrenalinu. Než se vzpamatuju, jsme ve výšce 6 tisíc stop, tedy 1800 metrů. Dvakrát dávám znamení mávnutím pažemi a otevírám padák.

Trhnutí není zdaleka tak zlé, jak jsem se bál. Studentský padák je nastavený na postupné rozevření. Jsem překvapený i tím, jak snadno a intuitivně se dá ovládat směr letu pomocí táhel. Letiště vidím a mířím tedy k němu. Zkouším si obloučky a střihnu si i jednu kompletní otáčku o 360 stupňů. Několikaminutový sestup už si prostě upřímně a jaksepatří užívám.

Přistání sice nezvládnu na sto procent, nezůstanu na nohách a stočím se do takzvaného parakotoulu. Ale jsem celý a už je tady instruktor, aby zachytil mé pocity. „Jak bys jedním slovem popsal své pocity ze seskoku?“ ptá se. „Panika – krása – krása – panika – hrůza – panika – strach…“ sypu ze sebe spontánně dojmy. „Hlavně, že jsem zase zpátky tady!“

Říct, že z letiště odjíždím plný dojmů, je hodně slabý výraz. V hlavě se mi znovu a znovu přehrává výskok z letadla. Stačí přivřít oči a zase vidím neopakovatelnou scenérii nebe a země ozářené podzimním sluncem, v uších pořád slyším svištící vítr, tělo zažívá nápor vzduchu a současně opojný pocit spojený s chvilkou absolutní volnosti v prostoru. Něco mi říká, že jsem tady nebyl naposled.

„Skočit znovu mne velmi láká a pořád na to myslím,“ přiznává v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů Vít Pohanka. I přesto si není jistý, jestli na svoji první zkušenost s volným pádem ještě někdy naváže. Důvod je prozaický – nedostatek času. Mezi jednotlivými seskoky totiž musí být určité maximální časové odstupy a není jisté, že by je Vít Pohanka při své práci zpravodaje dokázal dodržet. Na kolik vyjde ve Spojených státech podobný parašutistický kurz a jak se klub pojišťuje proti případným žalobám klientů, se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.