Střevo
Před týdnem jsem tu na podnět posluchačky Semelové mluvil o jazykovém zákulisí slova žaludek, dnes využiju její další návrh. Mezi tělesnými orgány, o nichž bych podle ní mohl promluvit, bylo i střevo, a střevo je opravdu slovo dost zajímavé, má například jednoho dost překvapivého jazykového příbuzného.
Nejprve jako vždycky pro pořádek význam slova. Střevo je, cituji Slovník spisovného jazyka českého "měkký trubicovitý orgán uložený v břišní dutině, sloužící k trávení a vstřebávání potravy". Slovník nezapomíná ani na druhý význam slova střevo, který také všichni známe, a konstatuje, že slovem střevo se i nadává, že střevo je "hloupý, nemotorný člověk". Hned řeknu, že důvod, proč se slovem střevo nadává nemotorným a hloupým, neznám. Určitě tu bude nějaká souvislost s tím, že střeva nevypadají abych tak řekl esteticky, ale to jiné orgány také ne a jícen nebo plíce se hlupákům neříká. Ale pojďme k původu samotného slova střevo. Už jsem tu říkal, že pojmenování všech součástí našeho těla jsou domácí, slovanská. Podobná slova, označující buď střeva, nebo břicho, existují ve většině slovanských jazyků, praslovanský předek těchto českých, polských, ruských, chorvatských a srbských slov zněl červo. Odborníci zkusili jít ještě hloub do jazykové historie a usoudili, že předkem praslovanského červo je indoevropské skuervo, které je od sker-, řezat, sekat. Pokud je to pravda, pak původní význam předka našeho slova střevo byl "to, co je vyříznuté ze zvířecího břicha".
A jsme u slíbeného zajímavého příbuzného. Je jím nespíš slovo střevíc. Také toto pojmenování nízké lehké obuvi totiž s největší pravděpodobností pochází z indoevropského sker- řezat. Zatímco střeva byla to, co je vyříznuté z břicha, střevíce byly to, co je vyrobené z odřezané kůže.
Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
