Koller je skvělej, říká nevidomý 11letý bubeník z Litvínova
Na letošním charitativním koncertě pro Světlušku bubnoval s Davidem Kollerem z Lucie. Jmenuje se Ondra Krejča. Je mu jedenáct a nevidí. Ani to mu ale nebrání v muzikantské kariéře.
Nejen že zvládá bicí, je výborný taky ve hře na akordeon, hraje na zobcovou flétnu, saxofon a klarinet, chodí na dramaťák, učil se hrát na piano a taky sportuje.
„Občas je to o nervy, všechno to stihnout,“ říká s úsměvem. Když si má vybrat, co ho baví nejvíc, volí bicí.
„Myslím, že se v nich dá dojít nejdál.“ A svého televizního spoluhráče chválí. „Byl skvělej. On je hlavně na ten rock. V hudebce je to s panem učitelem spíš o jazzu.“
Do litvínovské hudebky chodí Ondra od malička. Chodí se i jeho starší sestra. Ta hraje v uvozovkách jenom na klarinet a saxofon. Všechny její kamarádky poznává Ondra po hlase. Stejně jako tátu, který na něj čeká před učebnou, aby ho doprovodil domů. „Já tě slyšel, jak pochrchláváš.“
„Pochlubte se tím úspěchem v Praze,“ radí pan učitel na saxofon. Ondra se moc chlubit nechce. Pracně loví v paměti, kde to vlastně soutěžil.
„Byla to mezi národní soutěž ve hře na akordeon. Pořádala to Dvořákova konzervatoř, myslím,“ říká váhavě a dodává, že byl sedmý. Získal stříbrné pásmo a od zlatého byl opravdu kousek.
V celkovém pořadí byl v mezinárodní konkurenci sedmý. Muziku si umí představit i jako své budoucí povolání.
„Ještě nevím. Možná by hudba mohla být koníček a živil bych se jako ajťák. Anebo bych mohl sportovat. Jako v těch sportech pro nevidomé.“
Sportuje už teď a daří se mu. V plavání je hned trojnásobným mistrem republiky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.