Fenomén Christian Lindberg

Jako virtuózní trombonista, jehož dokonalá technika i zdánlivě neomezené fyzické možnosti inspirovaly vznik více než tří set nových děl pro trombón, jako dirigent mistrně interpretující díla klasiků skandinávské hudby a jako originální skladatel.

Pro úvod večera, kde se představil ve všech třech polohách, si Christian Lindberg coby dirigent zvolil dílo jiného seveřana, dánského skladatele vrcholného romantismu Carla Nielsena.

Jeho kompoziční estetika stavěla na vytváření nového, ale „za dodržování starých metod“. Předehra Helios vznikla během skladatelova pobytu v Řecku. Inspirací mu byly pocity, jež zažíval při východu slunce nad hladinu moře.

Poměrně nedávno byl v rakouském benediktinském klášteře v Seitenstetten nalezen zajímavý rukopis, Serenata Leopolda Mozarta, otce slavného Wolfganga Amadea, který byl ve své době uznávanou postavou hudebního dění. Serenatu tvoří věty pro různé sólující nástroje a tři z nich jsou určeny pro altový pozoun, dnes poměrně zřídka užívaný druh pozounu vyššího ladění.

Protože bylo běžnou praxí hrát z těchto velkých serenád výběr vět a také proto, že literatura pro altový pozoun není rozsáhlá, interpreti po „novince“ rádi sáhli. Představuje dokonalou ukázku umírněného stylu hudby Leopolda Mozarta.

Před přestávkou jsme nahlédlii do tvůrčí dílny hostujícího mága Christiana Lindberga. Vystoupil jako pozounista a dirigent, navíc ve vlastním opusu nazvaném The Tale of Kundraan. Světovou premiéru měl letos na jaře, od té doby byl několikrát proveden na nejrůznějších pódiích, mimo jiné na turné Izraelské filharmonie řízené Zubinem Mehtou.

Jde o dílo vytvořené pro sólový pozoun, orchestr, recitaci a iPad. Hlavní pozounový part všude interpretoval pochopitelně sám autor, ujal se ale i hlavního recitačního partu, přičemž ostatní recitace zněla ze záznamu. Základem je tu faustovský problém – hrdina uzavře s ďáblem smlouvu na uměleckou slávu. Nakonec ale umělec zklame při snaze interpretovat Stravinského Svěcení jara.

Po přestávce jsme slyšeli Druhou symfonii D dur Jeana Sibelia, Fina, který se v mládí hojně inspiroval Petrem Iljičem Čajkovským. Pro jeho hudbu je typická temná instrumentace, akcentující hluboké nástroje. Jakkoliv je Sibeliova 1. symfonie oblíbeným a často hraným kusem, právě od 2. symfonie se označuje zrod „pravého“ Sibelia.