Číst Šindelku – ušpinit se psaním

A přece víme, že tak úplně pravda to není. Každý zná ten pocit, kdy už po pár minutách čtení jasně víme, že máme co dočinění se Spisovatelem a že jsme svědky něčeho, co dokáže právě jen Slovo, právě jen Psaní.

Naposledy se mi to přihodilo s knihou Marka Šindelky Únava materiálu. V ní se sice velmi zajímavě a dramaticky prolínají příběhy dvou bratrů, kteří utíkají před válkou v Sýrii, ale síla této knihy nevychází z příběhových peripetií ani z realistického popisování situací, nýbrž čistě z jazyka. Spočívá ve způsobu, jakým Šindelka buduje zvláštní svět migrantů, jemuž nerozumíme, protože mu a priori odmítáme rozumět.

Šindelkovo psaní je velmi fyzické. Neznamená to ale, jak se obvykle myslí, pouze to, že jeho slova mají váhu, že jsou pádná a zanechávají tak velmi hlubokou stopu, že za nimi zkrátka je ještě něco jiného. Šindelkova slova (nejde jen o psychické obrazy) jednoduše mají tělo. Jsou skrz naskrz tělesná. Jejich existence, včetně té čtenářské, je bez těla nemyslitelná. Proto čtení Šindelkovy knihy (a jeho knih vůbec) tolik bolí. Přesněji: proto se sekvence slov do nás tak silně zarývají, protože i vztah se čtenářem je výslovně tělesný. Probíhá tu hra tělo na tělo, žádná nadýchaná intelektuálština, žádné „jako“.

Marek Šindelka|foto: Pavel Kotrla

Šindelkovo psaní nutí čtenáře k fyzickému, nikoli čistě psychickému, duchovnímu pohybu. Nelze ho číst jen tak po smyslu, abychom se dozvěděli, o co běží, přehráli si příběh, zhodnotili strukturu, popřemýšleli a pak šli dál, za jiným čtením. Spisovatel nám to nedovolí a každý, kdo by takové zběžné konzumní čtení chtěl na jeho knize vykonat nebo na něj jen pomyslet, tělesností svých slov předem vyhání z pole textu, z pole čtení, které je vždy už součástí prostoru psaní. Vyhání ho z dění smyslu!

Tělesnost je jedna z největších, ale také z nejkrásnějších pastí psaní. Marek Šindelka má obrovské nadání tyto pasti klást, lákat do nich. Činí tak nejen samotnými slovy, ale i dynamikou jejich proudu. I Únava materiálu čtenáře vtáhne a pak sevře a nepustí. Kdo nechce riskovat, neměl by se do takového čtení vůbec pouštět. Ale – co to zde znamená riskovat? Nic než vydat se tělesnosti slov. Vplout jako čtenář mezi ně, nechat se jimi nést, válcovat, ale také se vzepřít a protestovat. Ušpinit se jazykem, psaním, které na nás zanechávají nesmazatelné stopy.

Únava materiálu vnáší do českého prostředí důležitou připomínku, že každé čtení a psaní, stojí-li za to a nemá-li se ztratit kdesi ve virtuálním proudu nekonečného mluvení, nemá jako materiál záznamu papír či elektronické prázdno, nýbrž naše vlastní těla. Nepíše-li se do nich, nepíše se vůbec. A teprve až z této tělesné vrstvy Psaní mohou vycházet všelijaké příběhy, vyprávění, historky, anekdoty, jež v různorodém vypravěčském drajvu a tempu tak rádi hltáme.

Literatura se nerodí z vyprávění, nevzniká ze zápletky, z příběhu. Rodí se v těle Psaní. Díky autorům, jakým je Marek Šindelka, o tom nejenom víme, ale můžeme to také na vlastní kůži zakoušet.