Josef Čapek: Vkus ulice

Malíř a spisovatel Josef Čapek je znám jako neobyčejně mnohostranná osobnost meziválečného umění. Narodil se 23. 3. 1887 v Hronově v rodině lékaře. Dětství prožil v Malých Svatoňovicích a v Úpici. Vystudoval německou tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1903), pak pracoval jako dělník v úpické tkalcovně. V letech 1904-1910 studoval malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Během studií časopisecky publikoval výtvarné referáty a spolu s bratrem Karlem drobné prózy.

V letech 1910-1911 podnikl studijní cestu do Paříže, kde se setkal s kubismem, studoval černošské umění, navštívil rovněž Španělsko. V roce 1911 vstoupil do nově ustavené Skupiny výtvarných umělců a v letech 1911-12 byl redaktorem jejího časopisu Umělecký měsíčník. V letech 1912-1914 redigoval Volné směry časopis spolku Mánes, odkud však byl zanedlouho (1914) pro své kritické názory vyloučen. V té době publikoval své výtvarné i literární práce v německých expresionistických časopisech Aktion a Sturm. S koncem 1. světové války se stal redaktorem Národních listů a satirického časopisu Nebojsa (obojí do 1920). V roce 1921 přešel spolu s bratrem do redakce Lidových novin, kde působil až do 1939.

V meziválečném období patřil k významným jevištním výtvarníkům a předním tvůrcům knižní grafiky. Tematickým ohniskem jeho tvorby je lidská existence v nejrůznějších podobách, prosazují se v něm i zřetele sociální a společensky aktuální (mj. protifašistické karikatury a alegorické cykly 30. let). 1. 9. 1939 byl zatčen gestapem a po celou válku vězněn v několika koncentračních táborech, nakonec v Bergen-Belsenu, kde pravděpodobně v dubnu 1945 zemřel při tyfové epidemii.

Literární dílo se vyvíjelo v těsném vztahu k tvorbě výtvarné. Do roku 1912 psal společně s bratrem krátké prózy (Zářivé hlubiny a jiné prózy,1916, Krakonošova zahrada, 1918). Následující, převážně lyrické prózy v jeho samostatných knižních souborech (Lelio,1917, Pro delfína,1923 ) jsou sondami do vnitřního života postav i výrazem autorovy úzkosti a hledání základních životních hodnot. Ve 20. letech knižně publikoval eseje a fejetony pojednávající o periferním a užitém umění (Nejskromnější umění, 1920, Málo o mnohém, 1923), publicistiku se společenskou tematikou (Umělý člověk, 1924, Ledacos, 1928) a alegorické utopické drama (Země mnoha jmen, 1923). Dramaty se v téže době uzavírá úzká spisovatelská spolupráce s bratrem (Ze života hmyzu; 1921, Adam Stvořitel, 1927). Ve 30. letech Josef Čapek psal své vrcholné prózy: baladickou novelu Stín kapradiny (1930) a meditativní dialogický esej Kulhavý poutník (1936). Celoživotní zájem završil v rozsáhlém uměnovědném eseji Umění přírodních národů (1938). Posmrtně vyšel deníkový soubor reflexí a aforismů z let 1936-39 Psáno do mraků (1947) a Básně z koncentračního tábora (1946, uspoř Vladimír Holan). Dětem věnoval knihu Povídání o pejskovi a kočičce (1929) a pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (v knize K. čapka Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, 1932).