Georges Simenon: Maigret a mrtvá dívka

Romány s komisařem Maigretem, byly v díle Georgese Simenona první knihy, které podepsal vlastním jménem. Do té doby – do roku 1930 - sice publikoval bezmála dvě stovky sešitových románů a bezpočet povídek v novinách a časopisech, ale vždy pod pseudonymem. Komisaře Maigreta představil veřejnosti v té době způsobem značně nezvyklým a zvládl to s obratností, kterou by mu dnes mohla závidět renomovaná marketingová agentura. Simenon uvedl své dvě první „maigretovky“ na okázalém večírku v nočním podniku, který pro ty účely proměnil v kancelář sídla pařížké policie na Nábřeží zlatníků. Mezi hosty patřily špičky uměleckého i finančního světa. Celý večírek se navíc odehrával za asistence filmových kamer.

Ani sebevětší smysl pro marketingovou prezentaci by však Simenonovi nestačil k tomu, aby jako autor lehké můzy vstoupil do dějin francouzské literatury. Uměl napsat poutavý příběh a jeho postavy byly tak živé, že se s nimi sblížily tisíce čtenářů na celém světě. Mezi jeho upřímné obdivovatele a přátele patřili i takoví umělci jako André Gide, Arthur Miller a Federico Fellini.

Simenonovy nejvlastnější literární ambice však směřovaly k psychologickému románu, hezkou řádku - a nesporně literárně kvalitních - jich také napsal, do paměti většiny čtenářů se především zapsal jako muž, který stvořil komisaře Maigreta. Dobrácký komisař s vizáží usedlého Pařížana a náklonností k dobrému jídlu i voňavé dýmce vystupuje celkem v 84 románech a 136 povídkách Georgese Simenona. Poslední příběh s komisařem Maigretem publikoval v roce 1972, jmenoval se "Maigret a pan Charles".

První sérii "maigretovek" v Českém rozhlase natočil Jiří Horčička v roce 1970 s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Tyto nahrávky dodnes představují Hrušínského rozhlasové herectví ve vrcholné formě. Shodou okolností to byla v roce 1991 opět role slavného komisaře, s níž se Hrušínský s rozhlasovým studiem navždy loučil.

„Jakmile jsem přečetl sérii her o komisaři Maigretovi, bylo jasné, že mám Maigreta, což je hlavní a klíčová figura. Věděl jsem, že to bude … že to musí být Rudolf Hrušínský, který měl pro tuhle figuru fantastické dispozice v tom svém neokázalém herectví, v tom svém báječném umění zcivilňovat a řekl bych lehce, ironicky a s nadhledem pojmout figuru.“ (Citát režiséra Jiřího Horčičky pochází z knihy Jana a Honzy Vedralových Jiří Horčička-rozhlasový režisér)