Marie Říhová: Kdo je Karel Gordon

Psal se rok 1957 a za mladým učitelem Danielem Keyesem, který v té době vyučoval angličtinu ve speciální třídě pro osoby se zvláštními potřebami, se zastavil jeho žák a položil mu bezelstnou otázku: „Já vim, že tahle třída je pro hloupý, ale řekněte mi, když budu dřít a stanu se do konce školního roku chytrým, dostanete mne do normální třídy?“ Právě tuto větu si začínající spisovatel Keyes vybaví rok poté, když přemýšlí o námětu pro povídku, kterou u něho objednal editor science fiction magazínu Galaxy. Spojí se mu ještě s jednou příhodou: když jako univerzitní student při jízdě podzemkou přemýšlel o své budoucnosti, uvědomil si s jistým znepokojením, že vzdělání ho sice přibližuje k jeho snu stát se spisovatelem, ale na druhé straně vytváří odstup mezi ním a lidmi, které má rád. Napadlo ho tehdy, co by se vlastně stalo, kdyby věda dokázala uměle zvýšit lidskou inteligenci.

Takto popisuje Daniel Keyes ve své knize vzpomínek, jak vznikala povídka Růže pro Algernon - dnes jedno z nejslavnějších a zároveň málo typických děl žánru science fiction. Příběh o mentálně slabém uklízeči Charliem, který touží „být chytrý“ a podrobí se proto vědeckému experimentu, aby pak po krátkém období nabytí nadprůměrné inteligence prožil bolestný návrat do předchozí podoby bezelstného prosťáčka, dodnes uchvacuje čtenáře a dostal se i mezi klasiku na seznamech školní četby.

S rukopisem budoucího bestselleru však Keyes musel obejít pět vydavatelů. Když totiž donesl objednanou povídku do redakce magazínu Galaxy, obávaný redaktor Horace Gold ji na místě přečetl a pak mu nadšeně sdělil: „Dane, to je úžasný příběh, jenom ten závěr trošku předěláme, Charlie svoji inteligenci neztratí, stane se z něj vědec, ožení se s Alicí a budou žít šťastně až do konce.“ Povídka nakonec vyšla v dubnu 1959 v časopise The Magazine of Fantasy and Science Fiction a měla obrovský úspěch. Rok poté přebíral Keyes prestižní cenu Hugo z rukou Isaaca Asimova. Ten později ve sbírce oceněných povídek Hugo Story napsal: „To byla povídka, která na mě zapůsobila tak mocně, že jsem oněměl obdivem, když jsem ji četl. Byl jsem vyvedený z míry nad delikátnosti emocí i nad způsobem, jakým mi autor hrál na city...“

Příběh příběhu Charlieho Gordona však pokračoval. Již v roce 1961 uvedla televize jeho adaptaci pod názvem Dva světy Charlieho Gordona a Keyes, podpořen i zahraničním úspěchem, původní povídku přepracoval do románové podoby. Za stejnojmenný román obdržel ještě v roce jeho vydání 1966 další prestižní cenu Nebula. Bylo jen otázkou času, kdy po takové látce sáhnou filmoví producenti. Film s názvem Charly měl premiéru v roce 1968 a hlavnímu představiteli Cliffu Robertsonovi vynesl následujícího roku Oskara a scénáristovi Stirlingovi Silliphantovi Zlatý Glóbus.

Pro Keyese a jeho nezapomenutelný příběh jsou však důležitější čtenáři a ty si bezesporu získal již svou rafinovanou a působivou vypravěčskou metodou ve formě deníkových zápisků, v nichž proměnlivý počet gramatických prohřešků v textu až po jeho bezchybný tvar (a zpět) obrazně přibližuje vývoj stavu Charlieho inteligence. Keyes zúročil i svoje znalosti literárních dějin, když učinil hlavní postavou své povídky typ, který známe již ze starší literatury, a který u čtenářů spolehlivě zabírá – naivního prosťáčka s velkým srdcem, jenž je ku posměchu svému okolí, to ovšem morálně převyšuje svou citlivostí.