Olga Tokarczuková: Dočasná havárie. Komorní hra o konci světa z pera držitelky Nobelovy ceny za literaturu

Dočasná havárie Olgy Tokarczukové je hrou o jedné situaci s narůstající tísnivou atmosférou. Uprostřed noci probudí dva staré manžele neznámý, hrozivý zvuk. Když ráno vstanou, vypadá to, že město postihla havárie, o jejímž rozsahu a důvodech se mohou jen dohadovat. Postupně přestávají  fungovat televize, rozhlas i telefon – jediné spojení manželů s dcerou, která je zrovna na opačné straně zeměkoule. Oba se střídavě utěšují, že jde jen o dočasnou a lokální havárii. V průběhu hry však přibývají znepokojivé důkazy o tom, že nehoda, která lidstvo postihla, bude mít pro svět, jaký znali, fatální následky.

Zajímalo mě, jak se současný „obyčejný člověk“ bude chovat tváří v tvář neurčitému totálnímu ohrožení.
Olga Tokarczuková

Známá prozaička, držitelka prestižní polské literární ceny Niké a laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2018 napsala text Dočasné havárie pro celoroční projekt Českého rozhlasu Polský rok. I když je formát rozhlasové hry pro Olgu Tokarczukovou netypický, najdeme tu několik motivů, které ji spojují s autorčinou prozaickou tvorbou. I v Dočasné havárii hrají velkou roli zvířata jako mlčenliví svědci lidských úzkostí i nadějí. A podobně jako si bývalá učitelka Jana Dušejková v autorčině románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých vytvoří vlastní filozofii o přirozeném řádu světa, i stará manželka v Dočasné havárii se tváří v tvář celosvětovému kolapsu uchyluje ke svérázným výkladům o smyslu, který katastrofa pro lidstvo má.

Nina Divíšková, natáčení hry Dočasná havárie|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Přečtěte si rozhovor s autorkou

Bylo pro vás obtížné opustit prózu a vystihnout potřeby jiného média a žánru?

Ano, musím přiznat, že to byl velmi těžký úkol. Jsem vizuální typ a myslím v obrazech. Při psaní se snažím jazykovými prostředky vytvářet scény a obrazy, všechno je to neobyčejně vizuální, ale využívám bohatství jazyka. Zatímco tady jsem se musela přeladit na jinou frekvenci a s jazykem zacházet zdrženlivěji a funkčněji, protože hra by se mohla lehce přehlušit.

S jak detailní představou o postavách, ději a celku jste se pouštěla do práce?

Hra dost volně navazuje na jednu mou povídku, kterou považuji stále za nedokončenou. Ten nápad mě sužoval a neustále se vracel. První verze byla náčrtem psychologické situace, v jaké se mí hrdinové ocitli. Víc než samotný děj mě zajímal jejich vzájemný vztah, psychologie toho vztahu. Během práce nad textem se objevilo víc postav a samotný děj získával na aktuálnosti.

Hlavními postavami hry jsou dva staří manželé, jejichž vztah je po letech poznamenaný vzájemnou alergií, ale i velkou závislostí. Měla jste pro ně ve svém okolí nějaký předobraz?

Mohu přiznat, že ano. Podobné manželství jsem viděla zblízka. Tu směsici lásky a nenávisti, oddanosti a pohrdání, ten druh nepřetržité občanské války – to je situace emocionálně neobyčejně namáhavá a spotřebovávající spoustu energie.

Ladislav Mrkvička, natáčení hry Dočasná havárie|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Na začátku hry se s hrdiny dozvídáme, že svět postihla blíže neurčená havárie, jejíž závažnost, rozsah a důsledky postupně zjišťujeme spolu s nimi v průběhu hry. Přitom děj není situovaný do budoucnosti, vaše hra by se mohla začít odehrávat rovnou zítra. Myslíte, že naše civilizace stojí na pokraji svého konce?

Ne, to si nemyslím, ale strach z konce světa je jednou z nejhlouběji zakořeněných součástí lidské psychiky. A vlastně prastarou. Kdysi v minulosti měl náboženské zabarvení a byl interpretován jako Apokalypsa či Poslední soud. Vzpomeňme si na obrazy Posledního soudu a na dojem, jaký v nás vyvolávají. Já osobně si velmi dobře pamatuji nádherný Memlingův triptych, a právě tento obraz, nebo jeho reprodukce, se objeví i ve hře. Chtěla jsem ale spíš ukázat, jak by taková apokalyptická doba byla prožívána dnes, ve společnosti, která už se s žádným náboženstvím hlouběji nespojuje. Zajímalo mě, jak se současný tzv. „obyčejný člověk“ bude chovat tváří v tvář neurčitému totálnímu ohrožení. 

Může pomyšlení na vlastní konec člověku pomoct najít ztracenou důstojnost nebo smysl existence?

Přála bych si, kdyby taková úvaha posluchačům naskočila po vyslechnutí hry. Možná by to mohlo být takové duchovní cvičení: Co kdyby tento den byl posledním dnem tvého života? Chovali bychom se stejně jako obyčejně? Nebo bychom se pokoušeli dohnat veškerá opomenutí, napravit křivdy? Po celou dobu nad námi visí konec – naše individuální smrt, jejíž hodinu přece nikdo neznáme. Dnes je také stále více možný zánik celé lidské civilizace. To není vůbec science-fiction, jedná se především o stále dramatičtější změny klimatu, ale také o nestabilní, nepředvídatelnou politickou situaci ve světě po řadě let relativního klidu.