Hraje na housle, violoncello i basu, ale nejradši má violu. Hudební pedagog Ladislav Fučík hudbu miluje

PŘÍBĚHY z VYSOČINY: Letos devadesátiletý Ladislav Fučík zasvětil celý život hudbě. Původně měl být kovářem, hudba ale zvítězila. Natáčela s ním Irena Šarounová
Ladislav Fučík se narodil v Pavlově na Jihlavsku v roce 1926. Byl synem kováře a otec doufal, že řemeslo převezme. Zasáhl ale osud. Malý Ladislav už v sedmi letech hrál na housle a hudba pro něj byla vším. Přišla i nemoc a lékař kovařinu nedoporučil. V té chvíli bylo jasno. Cesta k cíli ale zase tak vyšlapaná nebyla.
„Říkal jako tatínek, že když v Pavlově hrála dechovka, tak že jsem vždycky stál u bubnů, u muzikantů. Takovým způsobem jsem tíhnul k té muzice,“ vzpomíná Ladislav Fučík. Když už bylo jasné, že syn nebude pokračovat jako čtvrtá generace v řemesle, podporoval ho otec v hudbě. „Když mi bylo patnáct, tak mi koupil cello,“ připomíná si dnes po letech radostné chvíle.
Na učitelský ústav ho nepřijali. Nesplnil hod granátem
V roce 1942 odjel Ladislav Fučík skládat zkoušky na učitelský ústav. „Dělala se zkouška z češtiny, pochopitelně z muziky, z houslí, němčina a tělocvik. V tělocviku to bylo dost disciplín a mimo jiné hod granátem. Já jsem byl spokojený s výsledkem, řekl jsem si, že to bude dobré,“ říká dnešní vysokoškolský pedagog. Po čtrnácti dnech ale přišel dopis s nečekaným obsahem. Nebyl přijat, nesplnil hod granátem. Všem to přišlo hodně zvláštní, a tak požádali známého ve školství, aby zjistil pravý důvod. Členka komise měla problém s příjmením. „Totiž to bylo ve čtyřicátém druhém roce, kdy probíhal proces s Juliem Fučíkem a osmého září byl popraven,“ vysvětluje Ladislav Fučík. Byla to shoda jmen v nešťastnou dobu.
Vyučil jsem se obchodníkem v železářství v Jihlavě
Za války se Ladislav Fučík vyučil obchodníkem v železářství a v roce 1945 už na Mužský učitelský ústav bez problémů nastoupil. „Tam to bylo výborný, poněvadž tam jsme měli orchestr a mužský sbor, dostal jsem se k muzice. Potom jsem dělal filozofickou fakultu, češtinu a hudbu a k tomu jsem si ještě vzal dirigování sboru a orchestru,“ dodává.
V Uherském Brodě poprvé přičichl k folklóru. A naučil se hrát na basu
První umístěnku dostal Ladislav Fučík do Uherského Brodu. „A tam to bylo výborný, to město žilo kulturně. Tam jsem se dostal k folklóru,“ tam také poprvé hrál na basu, když ho o to požádali. V té době musel narukovat na vojnu. Měl jet do Dačic, ale příbuzný mu pomohl k umístění v Brně, aby mohl dál skládat potřebné zkoušky. Ještě v přijímači si ho zavolal velitel útvaru. „Měl před sebou lejstra,“ vzpomíná na další životní kotrmelec. Musíme si uvědomit, že to bylo v padesátých letech minulého století. Velitel měl naštěstí rozum a zařídil to tak, aby si Ladislav mohl důležitý papír přečíst. „Hroznej posudek od předsedy svazu mládeže. Dokonce tam stálo: návrat nežádoucí. Co teď!“ První, co Ladislava Fučíka napadlo, bylo, že půjde k pomocnému technickému praporu. Velitel se ale zeptal, jestli má nějaký problém s předsedou svazu mládeže. V té chvíli bylo jasno! „Děvčica v tom byla, my jsme se tahali o dívku,“ vysvětluje.
Kvůli dívce mohl skončit u pomocného technického praporu
Osudný posudek naštěstí zmizel a Ladislav Fučík dosloužil u radistů a potom učil. „Nejprve na pedagogické škole, potom na dvanáctiletce potom přišel pedagogický institut, a když ho zrušili, tak pedagogická fakulta v Brně,“ vyjmenovává. A k tomu samozřejmě spousta muziky. Řídil pěvecké sdružení jihlavských učitelek, v Horáckém divadle provedl Fidlovačku, spolupracoval s folklórním souborem Vysočan. To je samozřejmě jen velmi stručný výčet.
Nejradši si na violu zahraji smyčcový kvartet F dur Antonína Dvořáka
Dodnes si Ladislav Fučík rád zahraje. „Když přijedu do Pavlova, tak si zahraju na varhany,“ usmívá se. Pořád má ale nejraději tu svou violu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.