Jagdpanzer 38 Hetzer - hořký konec české tankové školy
Pancéřovou zbraní povstalců se stal stíhač tanků Hetzer - zbraň s paradoxním osudem. Postavený na základě československého tanku LT-38, vyráběný na území bývalého Československa, ničil v německých rukou tanky spojenců. A nakonec v českých rukou bránil rozhlas a na řadě dalších míst pomáhal povstalcům v odporu proti Němcům.
Čeští vlastenci se při květnovém povstání zmocnili celkem osmi Hetzerů v pražských výrobních závodech a na nádražích. Většinou šlo o stíhače tanků, které ještě neměly namontovány kanóny. Povstalci navařili přes otvory pro kanóny ocelové pláty a do provizorních průzorů lafetovali kulomety. Ve smíchovské továrně Škoda byl tak upraven Hetzer, se kterým v noci na 6. května povstalci vyrazili bránit Český rozhlas na pražských Vinohradech. Na stíhač tanků namalovali československou vlajku a nápisy ČS. ROZHLAS. Při bojích u Českého rozhlasu a později na Zlíchově zemřelo v "rozhlasovém" obrněnci několik vlastenců. Jejich jména jsou napsána na blatnících vozidla, které se v expozici VHÚ v Lešanech zachovalo dodnes. Jiné povstalecké Hetzery zajišťovaly obranu strašnického vysílače, který vysílal naléhavé výzvy Českého rozhlasu na pomoc Praze. Jeden z nich získal čestné jméno VYSÍLAČKA STRAŠNICE.
Vznik stíhače tanků Jagdpanzer 38 (t) - Hetzer
Nacisté se soustředili na výrobu lehčích stíhačů tanků zejména poté, co se na frontách stále více nedostávalo potřebné množství tanků. Německý průmysl nezvládal zejména nákladnou a ve svých důsledcích neefektivní výrobu těžkých monster typu tank Tiger a stíhač tanků Ferdinand. Jakkoliv byla síla těchto zbraní odstrašující, jejich bojová hodnota neodpovídala vynaloženým prostředkům. Provoz německých těžkých tanků navíc komplikovala velká poruchovost jejich přetěžovaných dílů, komplikovaná údržba a velká spotřeba pohonných hmot. Situaci neřešilo ani úsilí o masovou výrobu středních útočných děl Sturmgeschütz III a dalších, protože německé továrny trpěly stále ničivějšími americkými a britskými nálety.
K rozhodnutí použít pro stavbu lehkého stíhače tanků konstrukci českého LT-38 přikročili Němci koncem roku 1943. Tehdy se už LT-38 nevyráběl, ale jeho podvozkové a motorové skupiny se dále úspěšně používaly pro německá samohybná děla. Bezprostředním důvodem k umístění výroby do protektorátu Böhmen und Mähren byl relativně zachovalý stav českého průmyslu a dobré zkušenosti s původně československými lehkými tanky ze západní i východní fronty. Nacisté hned po obsazení Československa převzali výrobu LT-38 a s drobnými úpravami je Praze a na dalších místech vyráběli pod označením Pzkpfw 38(t). Tyto tanky nasadili už v tažení proti Polsku (2. a 3. Leichte Division), ale vydatně jim pomohly hlavně v bleskové válce proti Francii, na Balkáně, ale i v počátečním nástupu proti Sovětském svazu. Tanky LT-38 byla vyzbrojena i armáda fašistického Slovenska a některé další prohitlerovské státy. Éru lehkých tanků vyráběných v protektorátě ukončil až nástup sovětských středních tanků T-34. Pancéřování a výzbroj Pzkpfw 38(t) sice už na nové střední tanky nestačily, nicméně výborné jízdní vlastnosti a spolehlivost podvozku i motorové skupiny v náročných bojových podmínkách stále umožňovaly jeho další využití pro moderní tankovou techniku.
Na vývoji Hetzeru se podíleli němečtí, ale i čeští konstruktéři. Někteří z českých inženýrů se do konstrukce snažili vnést problémové prvky, ale bez většího úspěchu. Do výroby se podařilo "propašovat" jen špatnou konstrukci čelního průzoru, který tvořil jakousi kapsu pro zachytávání střel. Poté co bylo v boji několik řidičů Hetzerů vážně zraněno, Němci tento "nedostatek" rychle napravili.
Sériová produkce se rozjela už dubnu roku 1944 nejprve v závodech Böhmisch Mährische Maschinenfabrik (dřívější ČKD) a zanedlouho i v plzeňské Škodovce. Na výrobě se podílely továrny v pražských Vysočanech, Libni a na Smíchově, v Plzni, v Kladně, ve Vítkovicích a na mnoha dalších místech. Výzbroj, zejména 75mm kanóny, a několik dalších komponentů se vyrábělo v Německu. Původně neoficiální název Hetzer, neboli Štváč, začali nejprve používat vojáci a zanedlouho jej populisticky přijal i Hitler.
Produkce stíhačů tanků se rychle rozjela a v některých měsících šlo o nejmasověji vyráběný tankový prostředek v Říši. Nacisté plánovali měsíční výrobu 1 000 a později až 1 200 Hetzerů! Díky spojeneckým náletům na německou infrastrukturu a následným problémům v zásobování ale v českých továrnách dosáhli výroby "jen" asi 400 Hetzerů měsíčně. Nové stíhače tanků způsobovaly těžké ztráty spojencům i Rudé armádě. Praha a Plzeň se proto dostala do seznamu strategických cílů spojeneckého bombardování. Americkým bombardérům se dlouho nedařilo zasáhnout plzeňské zbrojní závody. Přes dlouhodobě opakované nálety paralyzovaly Škodovy závody až několik dní před koncem války. Také v Praze se první nálet osudného 14. února 1945 nezdařil. Cílem byla výroba stíhačů tanků ve zbrojní továrně Škoda na Smíchově, ale bomby padaly na druhý břeh Vltavy, zničily několik domů od Emauz po Vinohrady a zabily asi 750 lidí. Teprve v březnu se Američanům podařilo vybombardovat tankovou výrobu vysočanského Böhmisch Mährische Maschinenfabrik. Produkce Hetzerů v důsledku toho významně poklesla.
Bojové vlastnosti a srovnání s technikou nepřítele
Ve srovnání s jinými německými obrněnci kladli konstruktéři Jagdpanzeru 38 výrazně větší důraz na čelní pancíř. Ostatní pancéřování bylo spíš poddimenzováno, aby si vozidlo zachovalo vynikající jízdní vlastnosti a spolehlivost. V poměru výrobních nákladů vůči bojové hodnotě byl Hetzer efektivnější zbraní než nejmasověji vyráběný německý stíhač tanků Sturmgeschütz III nebo IV. Měl stejně výkonný 75mm kanón, jeho šikmo skloněný čelní pancíř byl odolnější vůči protitankovým střelám, byl pohyblivější, měl větší dojezd a byl méně náročný na výrobu, provoz a údržbu. StuG III vážil přes 23 tun, Hetzer jen necelých 16 tun. Platil za to ale větší zranitelností zboku a zezadu.
Zvláštností vozidla bylo uložení kanónu na pravou stranu, jakoby na "místě spolujezdce". Konstruktéři zvolili toto řešení s ohledem na prostor pro osádku. Asymetrické uložení kanónu způsobilo o 850 kg větší zatížení Hetzeru na pravé straně a tím i větší tohoto opotřebování soukolí. Těžší pancíř vpředu a dlouhý vysunutý kanón dělaly vozidlo "těžké na předek". Nedostatek prostoru na pravé straně vedl i závažnějšímu taktickému nedostatku. Hetzer neměl na pravé straně průzor a periskopy střelce a velelitele umístěné na levé straně střechy korby neobsáhly dostatečně pravou stranu. Stíhač tanku proto musel bojovat v součinnosti s pěchotou, která ho musela hlídat zboku a zezadu. V rozličných bojových situacích však Hetzer doplácel právě na zásahy zboku.
Spojenci podobné lehké samohybky nevyráběli. Americké stíhače tanků stavěné na podvozku středního tanku M4 Sherman měly oproti německým samohybným dělům výhodu otočné věže. 75mm kanón M10 Destroyeru byl méně výkonný než hlavní zbraň Hetzeru. 17liberní 76,2mm kanón M10 Achillesu byl o něco výkonnější a 90mm kanón M36 Jacksonu a Sluggeru měl samozřejmě průbojnost vyšší. Velké množství amerických obrněnců disponovalo stabilizátory kanónů, zatímco německé tanky a samohybná děla musely k přesnému zamíření zastavit. Spojenecké stíhače tanků byly srovnatelně pohyblivé. V přímém boji je však znevýhodňovaly jejich vysoké siluety a věže "destroyerů" neměly stropní pancíř na ochranu proti střepinám granátů jako Hetzer.
Sovětské samohybky vyráběné na podvozku středního tanku T-34/85 byly mnohem těžší. Například SU-100 s kanónem ráže 10 cm poskytoval ničivější sílu, ale byl výrobně nákladnější a v terénu méně pohyblivý. Hmotností srovnatelné bylo o něco lehčí sovětské samohybné dělo SU-76, ale jeho základní úlohou byla podpora pěchoty a nikoliv boj s tanky. Pro tento účel byl SU-76 po všech stránkách horší. Na rozdíl od sovětských samohybek, ale i mnoha německých stíhačů tanků měl Hetzer na obranu před pěchotou kulomet. Byl montován na střechu vozidla, měl mechanické ovládání zevnitř korby a dalo se jím otáčet v úhlu 360 stupňů.
Hetzer v boji
Od druhé poloviny roku 1944 nasazovali Němci Hetzery na východní i západní frontě. V soubojích se sovětskými a spojeneckými tanky byl Hetzer hrozivou zbraní. Jeho nízká silueta snižovala pravděpodobnost zásahu a v čelních střetech měl větší odolnost než většina středních tanků. Jeho čelní pancíř odolal zásahům všech středních tanků i ze vzdálenosti půl kilometru. Hetzer měl přitom kanón se stejnou účinností jako nové verze středního tanku Panzer IV. Když však Hetzery ztratily výhodu čelního postavení, stávaly se snadnou kořistí spojenců. Jejich tenké boční a zadní pancéřování snadno probíjely i lehčí kanóny, bazuky, rychlopalné kanóny letadel a protitankové pušky. Němci se proto snažili nasazovat lehké stíhače tanků minimálně v sestavě čety a krýt je před pěchotou hlavně zboku. Když se jim to nedařilo, byly ztráty Hetzerů fatální.
Na našem území došlo k největšímu nasazení Hetzerů v Ostravské operaci a v souvisejících bojích. Stíhače tanků vyráběné v českých továrnách způsobovaly škody nejenom Rudé armádě, ale v dubnu se střetly poprvé i s tanky 1. československého armádního sboru. Němečtí tankisté zničili nejméně dva naše T-34/85 a několik dalších vážně poškodily. Konečné vítězství ale nakonec patřilo československým tankistům. V posledním tankovém souboji, do něhož se 27. dubna u Moravské Ostravy zapojila Československá tanková brigáda, zničili naši tankisté dva Hetzery.
Krutým paradoxem války se nakonec stalo to, že nacisté použili obrněnce vyráběné českými dělníky v Praze proti Pražskému povstání. Koncem války stahovali Hetzery a další obrněnou techniku do našeho hlavního města, které se mělo stát Schörnerovou "poslední pevností". V prudkých pouličních bojích nacisté nasadili desítky stíhačů tanků. Ve snaze zlikvidovat středisko nově ustavené České národní rady podporovalo několik Hetzerů útok Němců na Staroměstském náměstí. Zápalné granáty vypálené právě z Hetzeru způsobily velký požár Staroměstské radnice, kterému bohužel velká část historické budovy podlehla a musela být později zbořena.
Většina Hetzerů a další obrněné techniky však nakonec vzala za své. Povstalci ukořistili velké množství pancéřových pěstí, které proti nacistům okamžitě použili. Na Staroměstském náměstí tak byly zničeny dva stroje, z nichž jeden dokonce zásahem do čelního pancíře. Střela panzerfaustu propálila pancíř nedaleko úložiště hlavně a iniciovala uvnitř výbuch, který rozerval celou korbu. Podobně byly v Praze a na dalších místech zničeny desítky Hetzerů. Další vyřadily poruchy při překotném útěku Němců nebo jim prostě došlo palivo.
Modernizace a další výroba
Při projektování Jagdpanzeru 38 konstruktéři částečně modernizovali použitý podvozek českého tanku L-38, resp. Pzkpfw 38(t). Aby mohli instalovat do korby větší kanón ráže 75 mm, zvětšili rozchod kol, čímž vozidlo dostalo i větší stabilitu. Pojezdová kola byla o něco větší a o pár centimetrů se rozšířily i pásy. Zásadní modernizací korby bylo její svařování namísto nýtované konstrukce LT-38 a po zkušenostech z fronty konstruktéři volili mnohem více skloněný čelní pancíř. Hetzer měl také vyprošťovací, plamenometné a další verze.
Modernizovaná verze Hetzeru měla mít oficiální označení Jagdpanzer 38 Ausf. D, ujal se ale spíše název Hetzer Starr. Němci zkoušeli montáž bezzákluzového kanónu stejné ráže. Hetzer by byl výrobně jednodušší a namísto brzdovratného zařízení kanónu by mohl vézt více munice. Konstrukce však při výstřelech daleko více trpěla. Modernizovaný tankový stíhač měl také dostat nový, výkonnější dieselový dvanáctiválec Tatra, namísto benzínového šestiválce Praga AE, jehož palivo bylo samozřejmě pro osádku nebezpečnější. Počítalo se dokonce s rozšířením montáže Hetzerů do Německa. Naštěstí byli spojenci rychlejší.
Po válce pokračovala výroba obrněných vozidel v pražském ČKD a plzeňské Škodě. Obě společnosti dodaly Československé armádě do roku 1950 celkem 180 obrněnců nazvaných ST (stíhač tanků) I a ve cvičné verzi bez kanónu ST-III. O nové ST-I projevila vážný zájem švýcarská armáda, která měla dobré zkušenosti s prvorepublikovými československými lehkými tanky LTH. Kontrakt nakonec realizovala jen plzeňská Škoda, která v letech 1946 až 1950 dodala Švýcarům 158 stíhačů tanků nazvaných ve vývozní verzi G-13. Byrokracie komunistického režimu obchod zkomplikovala, takže se původní dodací lhůty Švýcarům protáhly. Stíhače tanků G-13 měly oproti Hetzerům několik úprav. Švýcaři především trochu překvapivě dali přednost instalaci periskopu pro velitele tanku namísto otočného kulometu na střeše. G-13 také měly úsťovou brzdu, kterou Němci za války nepožadovali z úsporných důvodů. Obrněnce měly také velký reflektor na blatníku a další drobné úpravy. Po několika letech služby instalovali Švýcaři asi do poloviny G-13 úspornější motory Bauer.
Technický popis Jagdpanzer 38 Hetzer
- typ: lehký stíhač tanků
- osádka: čtyřčlenná - řidič, střelec, nabíječ, velitel
- výzbroj: kanón ráže 75 mm PaK 39 L/48 s drážkovanou hlavní; kulomet MG 34 ráže 7,92 mm
- munice: 45 nábojů do kanónu, 1200 do kulometu
- pancéřování: čelo 60 mm, boky a záď 20 mm, kanón s odlévaným límcem typu Saukopfblende
- motor: benzínový vodou chlazený řadový šestiválec Praga AE; objem 7754 ccm; výkon 160 HP (118 kW) při 2600 otáčkách za minutu; uložen v zadní části tanku; nádrž na 320 l paliva
- podvozek: hnací kola vpředu, napínací vzadu; kromě toho 4 velká pojezdová kola na každé straně a nad nimi 1 kladka pro vedení pásu
- hmotnost: 15,8 tuny
- měrný tlak: 0,85 kg/cm2
- maximální rychlost: 42 km/h
- spotřeba: 180 l/100 km na silnici a 230 l/100 km v terénu
- dojezd: 180 km na silnici a 130 km v terénu
- výrobce: pražský Böhmisch Mährische Maschinenfabrik a plzeňská Škoda
- produkce: od dubna 1944 - do konce války vyrobeno 2 827 Hetzerů všech verzí; do roku 1950 vyrobeno 180 nových ST-I a ST-III a 158 vývozních verzí G-13 pro Švýcarsko
Zachované Hetzery
Originálních válečných Hetzerů se zachovalo poměrně málo. Jedním z důvodů je i to, že lehké stíhače tanků v čelních střetech odolávaly, ale po zásahu zboku, zezadu a shora docházelo často k roztržení celé korby a vozidlo tak bylo neopravitelné. V mnoha muzeích jsou na západě československé poválečné G-13, které sloužily ve švýcarské armádě až do začátku sedmdesátých let. Švýcaři většinu obrněnců rozprodali a původní G-13 jsou ve větší nebo menší míře přestavovány a často bez ohledu na skutečnou historickou podobu vystavovány jako německé válečné Hetzery.
Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech je vystaven unikátní exponát Hetzeru, kterého se v Praze v květnu 1945 zmocnili čeští povstalci. Obrněnec s provizorním pancéřovým plátem v prázdném úložišti kanónu a otvorem pro kulomet má autentický nápis "ČS. ROZHLAS". V hale lešanského muzea je i poválečný ST-I věrně přestavěný do podoby válečného Hetzeru v německé kamufláži. Velice cenným exponátem je československý tank LT-38, na jehož základě byl Hetzer zkonstruován. Dalšími stíhači tanků a samohybnými děly jsou v Lešanech sovětské SU-76M, SU-100 a ISU-152.
Hetzery ve světových muzeích:
Ve vojenském muzeu ve Varšavě stojí na venkovním prostranství zajímavý exponát torza Hetzeru, kterého po zásahu roztrhl výbuch. Stíhač tanků má zachovalý kanón a silnější čelní pancíř se vzácnější starší verzí odlévaného krytu čelního průzoru. Během krvavě potlačeného varšavského povstání se Poláci zmocnili jednoho Hetzeru. Stroj nazývaný Chwat se nakonec v nepoškozeném stavu dožil konce války, ale polské vedení ho později nechalo sešrotovat. V jednom z největších tankových muzeí na světě v ruské Kubince nedaleko Moskvy je vystaven Jagdpanzer 38 Hetzer, kterého se zmocnila Rudá armáda. V muzeu jsou i všechny další základní typy německých a sovětských útočných děl.
Ve velkém tankovém muzeu v britském Bovingtonu je zas vystaven Hetzer, který britská armáda ještě za války dopravila na zkoušky do Británie. A aby byl výčet spojenců úplný, v americkém Aberdeenu je Hetzer, který si americká armáda odvezla jako válečnou kořist z vybombardované výrobní haly v Plzni. V muzeu ve švýcarském Thunu mají vystaven Hetzer a vedle něj G-13 ve švýcarské tmavé kamufláži. Stejně tak ve švédském Axvallu vedle sebe vystavili původní válečný Hetzer a jeden z několika G-13, která začátkem padesátých let dovezla z Československa švédská armáda.
Československé G-13 alias Hetzery
Ve velkém Technickém muzeu Sinsheim nedaleko křižovatky německých dálnic A5 a A6 v Bádensku jsou vystavena dvě G-13 z přelomu čtyřicátých a padesátých let, která nakoupila v Československu švýcarská armáda. Stíhače tanků jsou ovšem přestříkány do různých kamufláží Wehrmachtu. Působí trochu komicky, když je na hlavni jednoho z nich namalováno pět bílých pruhů symbolizujících údajné zásahy spojeneckých tanků. Pruhy jsou umístěny vedle mohutné úsťové brzdy, která se na ST-III a G-13 montovala až od roku 1947. V Sinsheimu je vystaven i Sturmgeschütz III Ausf. G, který byl ve službách finské armády v letech 1944 až 1966, ale nyní je opatřen německými výsostnými znaky. Z válečných stíhačů tanků je zde vystaven mohutný Jagdpanther, ale i sovětský SU-100.
Přestavba G-13 na Hetzery se stala skoro mánií. Nejenom v Sinsheimu poválečné stíhače tanků přemalovali do barev Wehrmachtu, ale ponechali jim do očí bijící úsťové brzdy montované i po válce. Podobné "Hetzery" najdeme také v nizozemském Museum Bevrijdende Vleugels v Bestu a v dalších expozicích. V autentičtější podobě válečných Hetzerů stojí G-13 například před historickým centrem v belgickém Bastogne, v luxemburském Národním vojenském muzeu v Diekirchu, ve francouzském tankovém muzeu v Saumuru a v německém tankovém muzeu v Munsteru. V bruselském vojenském Royal Museum sice sundali z G-13 úsťovou brzdu, ale vozidlo pomalovali nepřesnou trojbarevnou kamufláží.