Německo si připomíná půl století od příchodu prvních gastarbeitrů
Celý svět se koncem padesátých a hlavně v šedesátých letech minulého století podivoval nad hospodářským zázrakem Spolkové republiky Německo. Ten by ale v zemi zbídačené válkou byl jen těžko možný bez takzvaných gastarbeitrů. V těchto dnech si u našich západních sousedů připomínají 50 let od chvíle, kdy do Německa přišel první z těchto pracovních migrantů. Pro berlínského zpravodaje Českého rozhlasu Jiřího Hoška to byl dobrý důvod pro to zajít do turecké komunity, která slovu "gastarbeiter" dala obsah.
Pan Celal Altun pracuje jako generální tajemník Turecké obce v hlavním městě Německa. Svým krajanům ve čtvrti Kreuzberg - takovém malém berlínském Istanbulu - pomáhá při kontaktech s úřady, dává tipy na pracovní místa, zkrátka stará se o své ovečky.
První turečtí pracovníci přišli do Spolkové republiky v roce 1961 a otec pana Altuna, vyučený truhlář, patřil k této první generaci přistěhovalců.
"V Německu nehrála kvalifikace žádnou roli. Bez ohledu na to, co dotyčný uměl, byl považován za nekvalifikovanou pracovní sílu a skončil většinou v továrně. Jedinou podmínkou práce v Německu bylo projít zdravotními testy," říká pan Altun.
První gastarbeitři, ať už to byli Turci, nebo v první vlně hlavně Italové, Řekové nebo Portugalci, dostávali v Německu většinou dvouleté pracovní povolení a na stejnou dobu taky obvykle zněla jejich pracovní smlouva. Migranti měli většinou identický cíl - vydělat rychle hodně peněz, vrátit se do vlasti a pořídit si tam malou živnost.
Stejně si to maloval také Altun senior. Když se ale rodina rozrostla na číslo 5, rozhodl si ji v roce 1967 vzít s sebou do Německa.
"Můj otec žádal o německé občanství, ale nedostal ho. Měl totiž policejní záznam - zapletl se do nějaké hádky. Potom, mnohem později, úřady svůj postoj přehodnotily a občanství mu nabídly. Můj otec si ale řekl: ´Čtyřicet let jsem v Německu bez přerušení pracoval, platil tu daně, ale když mě jednou odmítli, tak ať si to občanství nechají...´"
Na rozdíl od Italů, Španělů nebo Portugalců většina tureckých gastarbeitrů, kteří pocházeli většinou z vesnických oblastí, nakonec zůstala v Německu. V roce 1970 tak ve Spolkové republice pracoval už milión Turků.
"Hlavní důvod pro to, že nakonec zůstali hlavně Turci, vidím v tom, že u nás doma byla výrazně horší hospodářská situace, než třeba v Itálii. Naši otcové opravdu nelidsky dřeli, aby vydělali rychle peníze, neznali dovolenou a brali si přesčasy. Na to vyčerpali veškerou energii, a proto taky už tolik příslušníků první generace tureckých gastarbeiterů zemřelo," lituje Celal Altun.
Jeho začátky v Německu, jakožto osmiletého školáka, byly překvapivě pozitivní. Necítil žádné nepřátelství ze strany spolužáků a od učitelů se mu dostávalo všemožné podpory. Až později si začal uvědomovat uzavřenost turecké komunity a propast, která dělí Němce a Turky, ať už druzí jmenovaní mají německé občanství, nebo ne.
"Vidím dva hlavní problémy ve vzájemném sbližování - nedostatek volného času a pak hlavně jazykovou bariéru. Spousta Turků uměla i po několika letech v Německu jen asi 20 až 30 základních slovíček. Většinou to byly věci, které potřebovali k životu - vejce, chleba a podobně. Neuměli třeba skoro žádná slovesa. Němci se ale taky nezachovali moc dobře, protože tenhle okleštěný jazyk přijali a volali na Turky a na další cizince: ´Hej ty, udělej to...,´ popisuje detaily ze zákulisí vzájemného soužití generální tajemník Turecké obce v Berlíně.
Celal Altun si myslí, že s předsudky Němců vůči Turkům je to čím dál tím horší. Podle něj dokonce existují části Německa, kde turecká komunita není, velmi mírně řečeno, vítána...
"Když se třeba Turek uchází o zaměstnání a Němec vidí jméno Ali Ahmed, Hasan Osman nebo Fatma, tak je to pro něj automaticky Turek, i kdyby nakrásně měl německý pas. Z názorových rozdílů se pak stávají předsudky a ty pak vedou až k diskriminaci," končí ne právě optimisticky Celal Altun.
