Česká média a kurdský lékař Yekta Uzunoglu

Což by jej mělo vést k ostražitosti v posuzování osob, zájmů a událostí a zdrženlivosti ve vynášení absolutních soudů. Chybou české žurnalistiky je, že toho posledního je zatím jako šafránu. Novináři se mnohdy pustí do boje za něco a proti něčemu, věnují nepředstavitelnou práci tomu, aby svůj boj podpořili (zpravidla jednostrannými) argumenty a pak se podíleli na lízání vítězné smetany a zatančili si na kostech poražených. Když se pak ukáže, že pravda byla složitější, někdy dokonce že ji měli oni zostuzení a zavržení, má náš novinář problém: přiznat chybu se mu nechce, a tak sází na krátkou čtenářskou či diváckou paměť. Zatímco začíná adorovat někdejší "viníky" a soudit dávné "mirky dušíny", spoléhá na to, že veřejnost je nepopsaný list. To nutně vede k novinářově zesměšnění a k dalšímu poklesu již tak nevysoké důvěry publika v média.

Některé příklady už jsou bezmála legendární. Kolik oslavných tirád na adresu ministra financí Václava Klause vyplodili redaktoři Mladé fronty (třeba Jiří Leschtina)? A jakým terčem byl Klaus pro stejné redaktory po Sarajevu, tedy jen o pět let poté? Nebo jaký veletoč předvedl režisér Igor Chaun spolu s Alenou Hromádkovou v týchž letech: nejprve vypotili oslavný televizní seriál Léčba Klausem, aby pak Chaun stanul na náměstí jako mluvčí protiklausovské iniciativy Děkujeme, odejděte, zatímco Hromádková se pokusila (zřejmě za vydatné pomoci tehdy úspěšného mediálního magnáta Kudláčka) ustavit "opravdovou pravici" v podobě předem mrtvé straničky Demokratická unie. Ostatně Klaus byl odjakživa prubířským kamenem pro mnohé i ze své nejužší blízkosti. Jeho pravá ruka ze zakladatelské ODS Josef Zieleniec pak stejnou ODS pomohl rozložit, stal se lídrem konkurenční strany a mluví se i o tom, že za ni bude i kandidovat proti Klausovi na presidenta ČR. To takový Bohumil Doležal, někdejší šéf Klausových poradců, má menší ambice. Zjevně se uspokojil novou rolí deníkového klausobijce - neuplyne týden, aby si do svého bývalého šéfa v některých českých novinách nekopl. A zjevně mu to není hloupé. Inu, český novinář.

S Klausem se kdysi na vlně mediálního úspěchu vezl i kurdský lékař a podnikatel Yekta Uzunoglu. Připomeňme krátce jeho příběh.

Tento muž patřil k nepsaným symbolům počátků ekonomické transformace 90.let. Měl výhodu znalosti českého jazyka a prostředí (studoval totiž u nás v 70.letech medicínu, pak se znelíbil Husákovu režimu a musel odejít - usídlil se v Německu). Byl jedním z prvních tahounů, kteří našemu rybníčku předváděli, jak se v normálním světě dělá kapitalismus. Uzunoglu to dělal teoreticky - pořádal ekonomické semináře, vydával odborné publikace - ale i prakticky. Otevřel si firmu, která podnikala v zahraničním obchodu, a to dosti úspěšně. A v tom byl háček. Uzunoglu totiž - podle jeho slov - začal šlapat na paty do té doby monopolně fungujícím "pézetkám" typu Koospol či Škodaexport. Začal jim přebírat exportní partnery, protože nabízel lepší podmínky. Jak se praví v Cimrmanovi, obyčejný konkurenční boj.

Jenže tenhle neměl ani trochu úsměvnou pointu. Yekta Uzunoglu vysvětluje své trable, jimiž procházel od půli 90.let, takto: Když jeho firma přebrala Škodaexportu turecké trhy s energetickým dovozem, stal se terčem spiknutí někdejších špiček ve vedení té Pézetky (jejím šéfem byl tehdy bývalý ministr komunistické vlády Johanes) s policejními a justičními složkami. Uzunoglu byl obviněn z několika (nikdy neprokázaných) trestných činů - majetkovými počínaje a konče údajným únosem a týráním jiného občana (z něj se později vyklubal dlouholetý spolupracovník totalitních zpravodajských služeb, takže o věrohodnosti jeho svědectví v takto nastavené partii si lze učinit snadný obrázek). Zkrátka - Uzunoglu byl zatčen, držen přes dva roky ve vazbě, souzen a odsouzen. Protože se ale nesmířil s byť jen už formálním podmíněným trestem, který padl letos zjara, opět se odvolal - a vyhrál. Soud zjevně vzal vážně fakt, že nic z toho, z čeho byl kurdský lékař viněn, se neprokázalo, a tedy není zač trestat. Dal tedy průchod optimistickému zjištění, že snad už se začínáme vymaňovat z orwellovsko-kafkovské praxe, kterou jsme u našich represivních a soudních orgánů důvěrně znali v minulosti.

Tady by příběh mohl skončit. Jenže on má ještě jednu fasetu, kterou je nutné připomenout, protože i ona vypovídá o lecčems z našeho polistopadového života. A to je právě chování novinářů a médií. Když byl Uzunoglu na vrcholu, měl vliv na špičky hospodářské transformace a stýkal se s politickou věrchuškou, od mnoha novinářů získal primitivní nálepku přivandrovalého zbohatlíka s elitními konexemi. Úspěšným se v Čechách tradičně moc nepřeje, odvrácenou - mediální tvář - svého úspěchu zakusil i Uzunoglu. Když skončil ve vazbě, nenašel se jediný novinář, který by se tohoto "zbohatlíka" zastal, který by zapátral po skutečné podstatě a zákulisí jeho kauzy. Bylo mlčky vzato na vědomí, že k majetku patří riziko a své problémy si "takoví lidé" prostě zasluhují.

Poté novináři po léta věrně a konformně kopírovali linii danou represivními a justičními složkami. Uzunoglu byl pro ně nepochybným zločincem. Teprve v posledním roce se někteří novináři probudili a Uzunoglovu kauzu začali relativizovat, např. P. Šustrová v LN, a začali připomínat, že Uzunoglu už není "ten, co se zná s Klausem", nýbrž že tu jde o velmi podezřelý a nejasnostmi napěchovaný případ, na jehož racionálním vyústění tak trochu závisí i celkový stav svobody v naší zemí téměř dvacet let po převratu.

Když si však otevřete noviny ve dnech po Uzunogluově soudním vítězství, je vám servírován jako jednoznačná oběť justiční a policejní zvůle. Mnohdy týmiž novináři, pro které byl ještě před dvěma lety jasným kriminálníkem. Novináři se zkrátka v kauze Uzunoglu příliš nepředvedli. Buď u nich převládla arogantní, přezíravá slepota, neochota zjišťovat fakta a pídit se po neviditelných souvislostech, nebo - hůře - vítězily předsudky, vyjádřené hezkým českým alibistickým úslovím: Kdo s čím zachází, tím také schází. A když kauza skončila jinak, než novináři předvídali, média jen přehodila směrovku - a karavana táhne dál. Ať tak, či tak, případ Uzunoglu není světlou stránkou dějin české žurnalistiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .