Chcete domů, nebo do nemocnice?
Dlouhé cesty, stres, únava, horké počasí a snaha dojet do cíle. To vše stojí za řadou tragických nehod, které provázejí každé léto nejen na našich silnicích. Nejčastěji pak bouráme v těsné blízkosti cíle, ať už jsme jeli do místa odpočinku, nebo zpět domů. Proč? Podceňujeme únavu a potlačujeme signály, které nám naše tělo dává. Pak přijde mikrospánek.
Sami nejlépe víte, nakolik jste byli odpočatí před cestou, a zda jste připraveni řídit i několik hodin. Že se blíží únava, se dá poznat. „Řidiče přepadají zvláštní útlumy, případně zjistí, že se ve svém jízdním pruhu podivně pohybuje a občas zajede ke kraji. To už jsou docela silná varování před blížícím se mikrospánkem. Ve chvíli, kdy vám pod koly začne drnčet budící pruh, je načase se zamyslet, jestli není lepší zastavit a dvacet minut se prospat,“ popisuje varovné signály doktor Petr Bouchner.
Dlouhé cesty zpravidla absolvujeme přes noc, ale to je lidské tělo naprogramováno na odpočinek. „Když se podíváte na statistiku, nejvíc nehod, které jsou způsobeny únavou nebo mikrospánkem, se odehrává v noci, tedy v době, kdy řidič nemusí zpracovávat tolik informací a jízda po dálnici nebo v krajině bez velkého množství zatáček je monotónní a člověka snadno ukolébá.“
Nedostatek podnětů mozek uspává. To dobře znají ti, které volant živí. „Profesionální řidiči mají své naučené návyky, jak proti únavě bojovat a jak si dobře rozvrhnout síly. Testovali jsme například taxikáře, kteří jezdí v noci, a ti dokážou na simulátoru odřídit i 24 hodin bez usnutí. Podobné to bude asi i s řidiči záchranných složek a podobně.“
Přecenit své síly však mohou i oni. Největší riziko ovšem hrozí u řidičů amatérů. Únava ochromuje nejen vnímání, ale i vyhodnocování situace a naše reakce. „Dělali jsme sadu experimentů, při kterých řidiči zastavovali na semaforu na červenou a my jsme měřili jejich reakční čas. Někteří z nich dokonce semafor bez zastavení projeli, přestože za ním zastavili a plně si uvědomovali, že červené světlo svítilo. Vyhodnocení situace jim ovšem trvalo tak dlouho, že už neměli čas na bezpečné zastavení.“
A se zvyšující se únavou se reakční doba prodlužuje, a ne málo! „Každý řidič má nějakou reakční dobu, ale může mít i výkyv, kdy je tato doba až desetinásobně dlouhá. Standardní reakční doba při bdělém stavu v situaci, kterou má řidič naučenou, například při onom zastavení na červenou, může trvat od 300 do 500 milisekund. Při únavovém stavu se tato doba může prodloužit až na 2-3 sekundy, a to při plném vědomí, kdy řidič skutečně ví, že zareagovat měl.“
A tak se ptáme, co s tím? „Není moc dobré spoléhat se na energetické nápoje a kávu. Ty bohužel působí na každého jinak, a kdo je navíc zvyklý na vyšší dávky kofeinu, nemůže očekávat, že ho jedno kafe nebo energetický nápoj nabudí. Křivku únavy tím sice potlačíme, ale o to rychleji a hůř může únava zaútočit, až účinek nápoje odezní.“
U někoho takový nápoj funguje čtvrt, u jiného půl hodiny. A tady platí stará známá dobrá pravda. „Například při 1500 km dlouhé cestě dělejte tolik zastávek, abyste si mohli odpočinout každé tři hodiny. A to i v době, kdy se necítíte unaveni, protože pocit únavy přichází skrytě, kumuluje se a pak se negativně projeví v okamžiku, kdy ho nečekáte,“ radí doktor Jaroslav Větvička.
Zastavit bychom si pak měli klidně i pár desítek kilometrů před cílem. Lepší do něj dojet později než skončit v nejbližší nemocnici.
