Čína se otvírá světu

Jaký je tvůj příběh? Jak jsi se stal v komunistické Číně křesťanem?

Narodil jsem se v roce 1976, na konci kulturní revoluce, a moji rodiče tehdy nebyli křesťany. I dnes je věřící pouze moje maminka. Co se mě týče, vedly mě ke křesťanství v zásadě tři důvody. Prvním je to, že mě odmalička zajímaly otázky jako: proč jsem tady? Jaký smysl má můj život? Proč mám dělat tohle nebo tamto? A proč jiné věci dělat nemám? Tyhle otázky byly prvním důvodem. Druhým byla moje matka, která začala věřit v Bibli v roce 1985. Stalo se to tak: doprovázela svoje rodiče do města, kde žil její starší bratr. Je to přístav, kotví tam námořní flotila a můj strýc tam byl tehdy vysokým vojenským důstojníkem. Vystudoval námořní akademii a hodně četl, všechno možné, včetně Bible, i když byl členem komunistické strany. Takže řekl mé matce o Bibli a vyprávěl jí, jak je tam popsán vznik světa. Ona mi pak řekla, že v tu chvíli začala věřit. Zajímavé je, že jednoduše uvěřila bez toho, aby o tom nějak hluboce přemýšlela.

Co si o tom myslel strýc? Byl členem komunistické strany...

Vlastně ani nevím. Můj strýc je velmi chytrý, typický případ čínského intelektuála, který má velký přehled, může číst knihy jako je Bible, a dokonce je považuje za přínos, ale nemůže je přijmout. Ani komunistické myšlenky podle mě nebere jako absolutní pravdu, protože pro lidi jako je on, pro jeho generaci, nic absolutního neexistuje. Je ale taky hodně zaměstnaný. Když je někdo důstojník v armádě, nemá moc času přemýšlet o hlubších otázkách, možná občas, ale ne v každodenním shonu. Abych se ale vrátil k tomu, proč jsem se stal křesťanem - moje matka byla druhý důvod. Když začala věřit, bylo mi necelých deset let. Nejdůležitější byl ale třetí důvod, a to je církev, ve které jsem byl pokřtěn s mojí snoubenkou v roce 2006, týden před Vánocemi.

Jak se vlastně v Číně hledá církev? A jak církev, kterou jsi našel, vypadá?

Stručně řečeno, byl to můj nejdůležitější objev během dvou let hledání a výzkumu na téma dějiny svobody. V roce 2005 poté, co jsem 6 let pracoval pro čínskou státní televizi, jsem dospěl k závěru, že tam už nemůžu zůstat. Tak jsem odešel a věnoval jsem se svému projektu, který začal dávno předtím. Už na univerzitě jsem začal číst politické dějiny a politickou filosofii, takže jsem se tomu jen začal věnovat naplno. Přeložil jsem dvě knihy. Jedna se jmenuje Kořeny svobody a napsal ji chicagský profesor John W. Danford. Druhá kniha se jmenuje Svoboda, já jsem přeložil první díl s podtitulem "Podíl svobody na vzniku západní kultury" (Freedom in the making of western culture). Napsal ji sociolog z univerzity v Harwardu Orlando Patterson. Ty knihy jsem si vybral jako počáteční bod mého vlastního výzkumu o dějinách svobody. Chtěl jsem vědět, proč má svoboda hodnotu a proč jenom v západní společnosti vznikly instituce a silné povědomí, které nejenom přežilo, ale rozvíjelo se, hlavně v Americe. Současně jsem začal kontaktovat různé experty na světě - v oblasti dějin svobody, vlády zákona, atd. Byly to možná stovky lidí, posílal jsem jim maily a telefonoval jsem s nimi. A jeden profesor z louisianské univerzity, vynikající expert v oblasti politických věd, mi dal kontakt na čínského vydavatele, který na podzim roku 2006 přijel do Pekingu na mezinárodní knižní veletrh. Setkali jsme se a já jsem navrhl, že můžeme zajít do nějakého kostela. On souhlasil a já jsem vybral nový kostel, postavený pro Olympiádu, který měl turistům ukazovat náboženskou svobodu v Číně. On ale poslal SMS-ku s návrhem, abychom šli do jiné, neoficiální církve - říkáme jí "domácí". Já, moje snoubenka a on jsme se tam tedy v tu neděli vydali a ta církev na nás nesmírně zapůsobila. Od té chvíle je pro nás ohromným povzbuzením. Je to, jako když člověk čte Nový zákon, kde se církev popisuje jako pravda, která se materializuje, a tím se stává viditelnou. Člověk o ní nemusí těžce přemýšlet, protože ji má před očima. Vidí, jak by měl vypadat smysluplný a šťastný život. A jedním z lidí, kteří mě nejvíc ovlivnili, je zakladatel téhle církve.

Ano, to je zajímavé, řekni mi něco o něm. A jak vlastně taková "domácí církev" vypadá?

Zakladatel naší církve vystudoval na Čingua univerzitě, což je velmi známá a prestižní univerzita v Pekingu, založená před více než sto lety. Studia ukončil dva roky po potlačení demokratického protestu na náměstí Nebeského klidu. Pro mnoho intelektuálů, profesorů a studentů jeho generace to byl zlom. Myslím, že studoval chemii nebo něco podobného a měl před sebou velkou budoucnost, mohl studovat v zahraničí a pokračovat v tématech, na která psal závěrečnou práci. Na mnoha místech v samotné Číně měl otevřené dveře, mohl mít slibnou kariéru. Všechno ale opustil a spolu se svou budoucí ženou, která je také křesťanka, začali vlastní rodinnou skupinu, kde se studovala Bible. Pár let - až do roku 2001 - to probíhalo doslova v podzemí, chodili k nim přátelé a známí. Pak si pronajali byt v činžáku a tam začalo chodit víc zájemců a stále víc lidí tam přicházelo k víře. No a v posledních letech zaznamenává tahle církev obrovský růst. Chodí tam 600 lidí, hlavně vysokoškoláci a učitelé, protože je dnes lokalizovaná v blízkosti univerzitního městečka. Je to stále "domácí církev", ale setkání se odehrávají v kancelářské budově v centru Pekingu, kde se pronajímá, řekl bych, minimálně pět místností. Každou neděli tam probíhají tři bohoslužby: ráno, v poledne a odpoledne.

Jak to ale probíhá prakticky, jak se tam vejde 600 lidí?

No, máme různé místnosti. Největší pojme zhruba 200 lidí, takže je to docela velká kancelář. Ve středu večer máme setkání s modlitbami a v sobotu se odehrávají rodinná setkání v různých částech města. Pro mě je důležité, že to probíhá na pozadí vývoje celé společnosti. Čína má hospodářskou svobodu, ale nemá svobodu politickou, jako je to v Americe nebo v Evropě. Zakladatelé téhle církve zakoušeli tvrdý tlak ze strany státu, a také od příbuzných. Fenomén "domácí církve" je v Číně stále ještě nezvyklý, a když se najde mladý, inteligentní a schopný člověk, je pro lidi nepochopitelné, že se rozhodne strávit svůj život vedením nějaké církve, místo toho, aby vedl velkou firmu nebo pracoval pro státní správu. Takže jim to zní neuvěřitelně. Ale pro mě je tenhle člověk asi nejdůležitější vzor.

Je až neuvěřitelné, že se něco takového v dnešní Číně děje. Povoluje stát takové věci?

Ne, je to stále nelegální. Ale můžeme se dívat na fenomén církve z jiného úhlu - například koncem 70. let minulého století, když skončila kulturní revoluce, se začalo v Číně rozvíjet rodinné podnikání, což bylo v tom čase také nelegální. Zvlášť na jihu Číny se najednou objevila spousta rodinných nebo soukromých podniků, začalo se jim dařit, byly úspěšné a jejich šéfové a majitelé bohatli. Přesto nebyla celá věc legální, pouze tolerovaná, dokonce ještě začátkem 90. let. Postupně se ale začala rozvíjet nová státní politika, jež to tolerovala. A nakonec přijalo politické vedení zákon, který soukromé podnikání legalizoval. S církví to může být podobné. V Číně existuje velký trh pro materiální zboží, současně je tam ale potřeba "duchovního zboží". Mnoho lidí má dnes dostatek jídla, dobře se jim daří a bohatnou. Ale hledají něco hlubšího, mají hlad po "duchovních produktech". Což je jeden z důvodů, proč domácí církve, především ve velkých městech, přitahují stále víc lidí, hlavně mladou generaci.

Hodně se mluví o čínské elitě, že ti, kdo se stávají křesťany v Číně, pocházejí z vyšších společenských vrstev, nebo dokonce z politického establišmentu...

Ano, považoval bych to dokonce za velmi významný jev. V minulosti, přesněji řečeno před rokem 1949, byla čínská elita velmi sekulární. Ale po roce 1949 přišlo dlouhé období ateistické společnosti, a hlavně desetiletí kulturní revoluce, kdy bylo zničeno skoro všechno ze staré civilizace a starodávné čínské kultury, a všechno, co nějak souviselo se západní civilizací. Čína byla v troskách a nastalo velké vakuum v srdcích a myslích obyvatel. Díky ekonomickým reformám je toto vakuum stále viditelnější. Lidé se dostanou do zahraničí, studují tam, pracují nebo cestují a v konfrontaci s tím, co tam vidí, jim dochází, že čínské společnosti něco chybí. To něco je náboženství a křesťanství. Takže někteří mladí ekonomové v Číně píší články o tom, že potřebujeme kapitalismus s církví. Že kapitalismus bez církve je nebezpečný, že je to jenom honba za ziskem, ale není v tom žádný nový život, žádná nová civilizace. Hodně lidí také vycestovalo mimo Čínu a ze zahraničí se vrátili jako věřící. Jak jsem řekl, v posledních letech čínský trh pro "duchovní produkty" roste. Existují zprávy, podle kterých se staly křesťany děti některých středně a dokonce vysoce postavených představitelů komunistické strany. Je to v Číně velmi důležitý jev.

Často se citují vyjádření čínského vedení, jež mluví o jedné zemi a dvou systémech. Znamená to něco pro církve a křesťany?

Řekl bych to takhle. V úzkém slova smyslu se to vztahuje jenom na Hongkong. V širokém smyslu to ale popisuje skutečnost v Číně z hlediska kulturní, ekonomické a politické reality. Čína je nadále komunistickou zemí, ale uvnitř systému existují různé subsystémy - zrovna jako v hospodářských reformách, jež začaly koncem 70. a začátkem 80. let. Co se týče církve a křesťanství, je to podobné, existuje oficiální struktura, ale i domácí církve. A uvnitř domácích církví jsou zase různé struktury. Je to hodně komplikované, ale pro Čínu je dobré, když je komplikovaná, protože tím vzniká určitá různost. Už tam nezní všechno jedním hlasem, a to je velmi slibné.

Zdá se, že letošní rok je pro Čínu docela důležitý. Postihlo ji zemětřesení, byla tam Olympiáda. Co se dá očekávat v budoucnosti? Přežije systém jedné strany?

Souhlasím, že tenhle rok je pro Čínu mimořádně důležitý, ať už mluvíme o Olympiádě nebo o zemětřesení v Sečuanu, což je jedna z nejhorších přírodních katastrof v našich dějinách. Myslím, že je to symbolické, protože v roce 1976 postihlo Čínu taky velké zemětřesení, a taky v tom roce tři vysocí komunističtí představitelé zemřeli. Vzápětí následovalo období obrovských změn, z mnoha hledisek bezprecedentních v čínských dějinách. Takže, co se stane v Číně po tomto roce, to je těžké předvídat. Jedna věc je jistá: Čína se stále víc otvírá světu. Ale když mluvíme specificky o čínské politice, jak dlouho zůstane komunistická strana u moci, to je těžké předpovědět. Čínská komunistická strana je jiná než evropský obraz komunistů. Má hodně čínských znaků. Je to s ní jako s každou čínskou dynastií a my nemůžeme očekávat, že tento druh tradice ze dne na den zmizí. Měli jsme například poslední dynastii Čching, ale s ní neskončil čínský způsob autoritářského vládnutí. Byl to jenom jeden z kroků v dějinách, a komunistická vláda je dalším krokem. V Číně dochází k velkým změnám, ale podle mě je potřebné nějaké skutečné duchovní probuzení, aby to mohlo vést k novému politickému systému. Něco takového ale trvá dlouho.