Co znamená „prožít Čechy“? Příběh italských vystěhovalců
V květnu 1915 se Itálie konečně rozhoupala vyložit karty na stůl a vstoupit do války na straně Dohody. Toto rozhodnutí ale zároveň znamenalo odsun desetitisíců Italů. Své domovy museli opustit z hodiny na hodinu. Bylo řečeno, že na jeden, dva, tři týdny. Byly z toho čtyři roky. Mnozí z nich je strávili v českých zemích.
Tridentsko v Jižních Tyrolích bylo v době 1. světové války součástí Rakouska-Uherska. Po vstupu Itálie do války se správně předpokládalo, že právě tudy povede fronta. Zatímco muži byli povoláni do zbraně, ženy, děti a starce se rakouské úřady rozhodly přesunout na bezpečnější území více do vnitrozemí. Příkaz k vystěhování přišel nečekaně, lidé své domovy museli opustit téměř z hodiny na hodinu. S sebou si nesměli vzít víc, než jedno zavazadlo o váze maximálně 15 kilo. V souladu s tím, co jim bylo tvrzeno, všichni předpokládali, že se nejpozději za pár týdnů vrátí. Své domy proto většinou ani nezamkli.
Pro řadu z nich šlo o vůbec první cestu za hranice jejich kraje. Navíc zcela do neznáma. Vlaky, často tzv. dobytčáky, Italy převážely hlavně do Horních a Dolních Rakous, ale i do Čech a na Moravu. Zkraje bydleli nejčastěji hromadně například v sálech hostinců, posléze se začali nastěhovávat k jednotlivým rodinám.
Absurdita války spojuje
Do 26. června je v Italském kulturním institutu ve Śporkově ulici v Prace k vidění výstava Bohemia mia, která dokumentuje pobyt italských vystěhovalců v českých a moravských obcích v letech 1915-1919.
Sžívání se z počátku neobešlo bez obtíží. První nasnadě byla jazyková bariéra. Tu se dařilo nejrychleji odbourávat u dětí, které začaly navštěvovat místní školy. Někde se ale vytvářely i celé italské třídy, kde vyučovali nejčastěji italští kněží. Ledy se postupem času začaly prolamovat i mezi dospělými. Nejvíce k tomu pomohlo uvědomění si skutečnosti, že se všichni nacházejí ve stejné situaci a čelí obdobným problémům: „Naši chlapi jsou ve válce, aby bojovali za císaře, jejich chlapi jsou ve válce, aby bojovali za císaře. A to ve válce, kterou nikdo z nás nechtěl“, přibližuje tehdejší pocity lidí paní Marie Breníková, u jejíhož dědečka Františka jedna italská rodina bydlela. Do jisté míry společný úděl tedy obě strany sblížil a to natolik, že se v mnoha případech vytvořily opravdu pevné přátelské vazby, které se lidé snažili udržet i poté, co se po čtyřech letech Italové vrátili do svých (válkou vypleněných) domovů.
Druhá světová válka a následně spadlá železná opona ale kontakty do značné míry zpřetrhala. O jejich znovunavázání začala hned po roce 1989 usilovat mj. Společnost přátel Itálie. Během slavnostních akcí pořádaných v roce 2008 v ledrenském údolí a v roce 2009 v Čechách podepsali zástupci šesti ledrenských a osmi českých obcích smlouvu o přátelství a v letošním roce se 70 potomků tehdejších vystěhovalců vypravilo cestu svých předků symbolicky zopakovat. Navštívili jednotlivé obce, které vystěhovalce v roce 1915 přijaly, aby si připomněli, cože to znamenalo Averr fatto la Bohemia, neboli prožít Čechy.
