Elena Gorolová o nucené sterilizaci: Zanechalo to ve mně velké trauma, ale musím brát život s nadhledem
Na seznamu 100 nejinspirativnějších žen světa, který BBC publikuje od roku 2013, se letos objevila i Romka Elena Gorolová z Ostravy. Zaujala především svým neúnavným bojem proti nedobrovolným sterilizacím.
„Mě se to stalo v roce 1990 při druhém císařském řezu. Bylo mi 21 let. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Chtěla jsem se dozvědět víc a tak jsem šla na úřad a zjišťovala, proč mi to bylo provedeno, jestli je za to nějaká finanční odměna. A oni mě prostě vyhodili ven a nikdo mi nic neřekl.“
Tak popisuje svůj životní příběh Elena Gorolová, kterou BBC zařadilo mezi 100 nejinspirativnějších žen a která zaujala svým neúnavným bojem proti nedobrovolným sterilizacím. Ten podle jejích slov není zcela u konce, i když už se mnohé podařilo.
„Žádný lékař se mi neomluvil. Jen v roce 2009 za vlády (Jana) Fischera se mi dostalo jakéhosi politování, nějaké omluvy. Jenže to nám ženám nestačí. Ještě jsem se setkala s personálem ve Vítkovicích (nemocnici), kde se mi to stalo a kde byla paní doktorka, která u mého porodu byla přítomna. A ta mi sdělila, že kdyby o tom byla více informovaná, tak by se mi to nestalo. Což byl pro mne šok. Já si vždycky myslela, že lékaři jsou ti, kteří vědí, co dělají. A věřila jsem jim.“
V komunistickém Československu byla nucená sterilizace uzákoněna v roce 1971. Jednalo se o praxi, která byla programově zacílena na hendikepované ženy a Romky. Zrušena byla až v roce 1993. Přesto nedobrovolné sterilizace pokračovaly dál.
Bojují dál
Elena Gorolová pochází z Ostravy a pracuje jako sociální pracovnice. Jako jedna z mála postižených se o svém traumatu nebála hovořit. Postavila se proto do jejich čela.
„Odškodnění ženy nedostanou, protože to vláda zamítla. My ženy za něj ale dále bojujeme.“
Jak Gorolová potvrdila, čeští lékaři od nucené sterilizace skutečně upustili. Za prioritu teď označuje to, aby všechny dotčené ženy získaly odškodnění.
„Spolupracuji s více organizacemi, např. s Ligou lidských práv, s Evropským centrem pro práva Romů, s Helsinským výborem. Když jsme dělali výzkum, zjistili jsme, že se na nás obrátilo 200 žen. S těmi si píšu třeba na Facebooku nebo emailem.“
Jak 49 letá Elena říká: „Zanechalo to ve mně velké trauma, ale musím brát život s nadhledem.“
„Určitě jsem chtěla další dítě. Mám dva syny a chtěli jsme holčičku. Ze začátku byly problémy, ale manžel to pochopit a celou dobu mě podporoval. Jinak bych se nemohla objevit v Ženevě, Bruselu, apod."
