Eva Janáčová: École de Paris

27. leden 2025

Největší audioportál na českém internetu

Obraz Jiřího Karse Portrét ženy (1930) v pařížském ateliéru Chany Orloff v roce 1938. Vlevo sedí Chaim Soutine, vpravo sochařka Chana Orloff | Foto: Eva Janáčová

Eva Janáčová: École de Paris

Zážitek z výstavy závisí často na tom, s kým do galerie jdete. Ačkoli se to nezdá, váš doprovod nebo parťák – jedno, jak mu nebo jí budeme říkat, má zásadní vliv na to, jak se vám expozice bude líbit, tedy jaký výsledný dojem ve vás zanechá. Jednoduchá pravda, v praxi mnohokrát ověřená.

Naposledy jsem si ji potvrdila na výstavě s názvem École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž ve Valdštejnské jízdárně v Praze, kterou jsem za poslední měsíc navštívila rovnou třikrát.

Čtěte také

Nejvtipnější se přitom stala prohlídka s jedním lékařem, který nahlas komentoval všechny anatomické odchylky, jež viděl jak na portrétech, tak na aktech. Sálem se proto ozývaly výkřiky typu: „Tahle ženská má vyvrtnuté zápěstí! Tady nesedí proporce, zadní noha je nějak divně zkrácená!“ Na mou připomínku, že umělci pařížské školy se ve 20. a 30. letech primárně nesnažili o nápodobu vnější reality, nýbrž spíše o celkový výraz a autenticitu výtvarného projevu, samozřejmě pan doktor nereagoval.

Na obrazech Amadea Modiglianiho a hlavně pak Františka Zdeňka Eberla, který se na Montmartru usadil už před první světovou válkou, si můj doprovod okamžitě povšiml chybějících zorniček. Typicky prázdné oči portrétovaných postav dotvářejí osobitý styl malířských děl zmíněných mistrů. Eberl byl totiž přesvědčen, že oči nejsou pro celkový výraz obličeje vůbec důležité a nijak nepřispívají k vystižení portrétované osoby. Určující pro něj byl pouze tvar očí a kresba víček. Jako důkaz uváděl, že muslimskou ženu v burce také nepoznáme jen podle očí, zatímco osobu s odhalenou tváří identifikujeme z dálky, i když má oči zavřené. 

Čtěte také

Dobová legenda dokonce praví, že to byl právě Zdeněk Eberl, kdo jako první přišel s konceptem prázdných očí a následně jím inspiroval Modiglianiho. Oba umělci se nepochybně dobře znali, Eberl byl jediným umělcem z Čech, který se s Modiglianim přátelil a byl rovněž přítomen na jeho pohřbu v lednu roku 1920.

Okolnosti malířovy smrti – tuberkulóza – se pak staly dalším námětem hovoru s panem doktorem. Přímo v galerii se mi dostalo detailní přednášky o léčbě této závažné nemoci. Vždycky jsem si myslela, že se na „tuberu“, na niž ve stejné době jako Modigliani zemřeli také třeba Jiří Wolker nebo Franz Kafka, dávají antibiotika. Můj doprovod mě však vyvedl z omylu, tuberkulóza se léčí speciálními antituberiky, jež byla na rozdíl od penicilinu vynalezena až v polovině 50. let.

Čtěte také

Prohlídka výstavy s doktorem se tak pomalu ale jistě proměnila v menší lékařské konzilium, kde umění přestalo hrát hlavní roli, a vystřídaly jej diagnózy chorob a především jejich léčba. Vše bylo však vtipně podané, až se za námi otáčeli ostatní návštěvníci.

Podruhé jsem na výstavu zavítala se svými židovskými přáteli. Ty zase nejvíc zajímali nejslavnější představitelé pařížské školy: Marc Chagall, již zmíněný Amadeo Modigliani a Chaim Soutine, kteří byli židovského původu. Stranou nezůstal ani Jiří Kars, rodák z Kralup nad Vltavou, jehož dílu je věnována celá jedna třetina výstavního sálu. Nejsilněji na můj doprovod zapůsobily okolnosti jeho tragického konce, kdy pod tíhou samoty a drásajících zpráv o smrti jeho nejbližších v koncentračních a vyhlazovacích táborech spáchal v únoru 1945 sebevraždu. Jiří Kars se tak sám stal obětí šoa, a je proto mezi její oběti právem počítán.

Čtěte také

A do třetice jsem do galerie přišla se svými studenty – tentokrát nás provedla expozicí samotná kurátorka výstavy Anna Pravdová. Byl to doslova bravurní výkladový koncert, který nevyrušily ani vyzvánějící telefony či místy hlasité štěbetání studentů.

Je proto nutné vždy předem náležitě zvážit, s kým se vydáte na výstavu. Návštěva galerie je vlastně taková malá výprava, která se může proměnit v krásný zážitek plný nových podnětů – nebo také ne.

autor: Eva Janáčová