FLASHBACK: Nůž Elliotta Smithe nás bodá do srdce i po dvaceti letech

V posledních měsících roku 1996 mohl Elliott Smith jen těžko tušit, co mu následující rok připraví. Zpěvák a kytarista indie kapely Heatmiser se rozhodl opustit spoluhráče a naplno se věnovat své sólové dráze, která tehdy začínala popularitu jeho domovské kapely přesahovat. Skladby plné melancholie a křehkých melodií poprvé sólově představil na desce Roman Candle z roku 1994, jež mu získala pozornost portlandského labelu Kill Rock Stars, domovu riot-grrrl kapel Bikini Kill nebo Sleater-Kinney. Tam o rok později vyšlo eponymní album, které přineslo o malinko bohatší produkci než debut. Smithův monotónní chmurný přednes a lo-fi zvuk bez výraznějších proměn mu ovšem vynesly pověst podivínsky temného a depresivního týpka, jakých bylo na tehdejší scéně plno. Sám se později nechal slyšet, že snaha setřást tuto reputaci byla jednou z důležitých inspirací pro zvuk a produkci třetí desky.

Album vyšlo opět 25. února 1997 a neslo titul odrážející Smithovu zálibu i vzdělání ve filosofii: Either/Or (Buď – anebo), podle stejnojmenného spisu Sørena Kierkegaarda. Smithova melancholie i chytré melodie zůstaly přítomny, markantním posunem oproti předchozím dvěma deskám byla právě produkce. Charakteristicky zdvojené vokály, inspirované nahrávkami Beatles a Nirvany, tu doplnily bohatší a nápaditější aranže. Textům o osamělosti, závislosti, manipulaci a ztrátě důvěry dal Smith tentokrát přístupnější podobu, aniž by se z celkového vyznění vytrácel jeho charakteristický lo-fi přístup. Album samozřejmě také přineslo jedny z nejsilnějších Smithových skladeb vůbec, můžeme zmínit naléhavou No Name No. 5 nebo Between The Bars, kterou kdysi samotná Madonna uvedla jako svoji nejoblíbenější skladbu vůbec. Popularita desky měla ovšem největší význam v indie scéně, jejíž pozornost se právě díky Smithovi částečně odvrátila od formátu kapel směrem k intimněji a folkověji laděným projektům. Zásadně tak ovlivnil například Sufjana Stevense, Josého Gonzaleze a další.

Smith, který byl v hledáčku skautů z major labelů už před Either/Or („Pořád tu někdo obchází a tvrdí mi, že na stodolarovce vidí můj obličej,“ zpívá ve skladbě Angeles), po vydání desky začal nabírat značnou popularitu. Všiml si ho také respektovaný režisér Gus Van Sant a píseň Miss Misery umístil do svého filmu Good Will Hunting, načež se věci daly do pohybu. Skladba získala Smithovi nominaci na Oscara a celosvětovou proslulost. V tuto dobu také konečně podepsal smlouvu s velkým labelem. Korzo po červeném koberci však nebyl nikdy jeho sen. Už dlouho před vydáním Either/Or a propuknutím popularity bojoval Smith s depresemi a závislostí. Povrchní a pomíjivý lesk zábavního průmyslu měnícího lidské životy na úhledně zabalené symboly ničil Elliotta Smithe zevnitř a ještě více ho směroval k drinkům a jehle.

Elliott Smith vydal v následujících letech ještě další dvě velmi kvalitní a ceněná alba (XO a Figure 8). Jejich produkce se ale nepyšní takovou lehkostí a trochu vzdaluje Smithe od jeho garážových kořenů. Either/Or tak zůstává nejsilnějším vyjádřením Smithovy osobnosti. Když se v roce 2003 rozhodl pro odchod z tohoto světa dvěma ranami nožem do srdce, vzal tím dech i tisícovkám svých fanouškům. Redukovat Elliotta Smithe na další tragický rokenrolový mýtus působí i vzhledem k obsahu jeho tvorby jako chucpe. Přesto je velmi těžké nestavět Either/Or vedle těch několika dalších alb, jimž pozdější osud jejich tvůrců propůjčil tak mrazivou a devastující moc.

Elliott Smith – Either/Or (Kill Rock Stars, 1997)