Helga Hošková-Weissová celý život maluje, co vidí
Na vlastní kůži zažila dvě totality. Nejprve nacistickou a potom komunistickou. Na festivalu Mene Tekel nyní malířka Helga Hošková-Weissová získala ocenění Dáma české kultury.
„Já jsem začala malovat vlastně už úplně od dětství,“ vypráví akademická malířka Helga Hošková Weissová. „A myslím, že se nějaký talent, který tam snad byl, rozvinul právě v Terezíně, protože hned po příjezdu do Terezína mi tatínek ještě tehdy řekl: Maluj, co vidíš.“
Po Terezíně následovala Osvětim, Freiberg a Mauthausen. Kresby se podařilo zachránit díky tomu, že její strýc, který válku přežil, je v Terezíně zazdil.
„V Terezíně jsem těch kreseb nakreslila přes stovku a pak mám ještě několik kreseb, které znázorňují události z těch dalších lágrů, ale ty jsem nakreslila hned po válce, když jsem se vrátila. Protože v Osvětimi a tam dál už to pak nešlo.“
Po válce musela dohnat vzdělání. Vystudovala gymnázium i uměleckou průmyslovku. Pak nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Během studií se navíc vdala.
„Provdala jsem se do katolické rodiny, která byla zase stíhaná protináboženským tažením. Měli jsme některé příbuzné v kriminále. Manželův bratr tam byl. Jezdili jsme za nimi na kratičké povolené návštěvy. Poznala jsem Pankrác a Bory, Leopoldov, Mírov, Kartouzy a Valtice. To trvalo čtrnáct let. Takže jsem prošla celý život různými věznicemi.“
Na škole studovala i pedagogiku. Kvůli trémě si ale nedovedla představit, že by kdy mohla učit.
„V osmašedesátém roce jedna kolegyně, která učila na lidové škole umění, chtěla, jestli bych to za ní nevzala na dva měsíce. Že jede na dovolenou. Tak jsem si říkala: ‚Dobře, tak dva měsíce to nějak zkusím.‘ A ona potom napsala, že už se nevrátí. Prostě emigrovala a já jsem na té škole zůstala potom čtrnáct let až do důchodu.“
„Já jsem měla ještě jedno velké štěstí. V tom krátkém období Pražského jara před tím osmašedesátém byla uvolněná politická situace. Bylo tehdy vypsané izraelské stipendium pro jednoho československého umělce a já jsem ho dostala. To byla úžasná věc. Udělala jsem spoustu skic, přivezla jsem si je a měla jsem výstavu v Praze,“ říká Helga Hošková a pokračuje:
„No, a přišla noc jednadvacátý srpen a spadla klec. A já už jsem holokaust nechtěla a Izrael se nesmělo ani vyslovit. Jedno jsem nechtěla, druhé jsem nesměla a pár let jsem přestala i malovat. A v té době jsem právě vzala to místo v lidové škole umění. Pak jsem se zase začala po pár letech k malování vracet. Byly to vlastně reakce na zkázy a byla to i reakce i na tu okupaci.“
Její kolegyně z lidové školy emigrovala. Ona ne. Přestože měla výjezdní doložku pro sebe i děti za manželem hudebníkem do Dánska, ze zahraničí se vrátila. Zůstala tu až do konce okupace.
Po ní začala opět vystavovat a to i v zahraničí. Svůj deník a kresby, ke kterým má velký vztah, vydala knižně. A dnes se účastní besed s veřejností i studenty – dokonce i v Německu.
„Přišel ke mně student, řekl mi, že jeho dědeček byl u SS, že se za něj stydí a že se mi za něj omlouvá. Takže tam jsou někdy dokonce i skoro takové dojemné scény,“ dodává čerstvá nositelka titulu Dáma české kultury Helga Hošková-Weissová.
Jaké poklady objevují archeologové v Izraeli? A kdy došlo k největší hromadné vraždě českých občanů? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.
