Hra na schovávanou

Hra a radost z ní fungují tehdy, když víme, že nás někdo hledá a že hra má svůj začátek a konec. Pokud bychom se schovali a nikdo po nás nepátral, každému by bylo jedno, kde jsme a kam jsme se schovali, namísto vzrušení ze hry se dostaví tak akorát zklamání a pocit osamění.

Na druhou stranu, některé hry, a není jich málo, nám vydrží i do dospělosti, takže se děje i to, že se před ostatními a před světem schováváme dobrovolně, z nějakých důvodů zavřeme dveře, chceme či potřebujeme být sami, tak, aby o nás nikdo nevěděl, nikdo nás neobtěžoval, ale možná zároveň při tom podvědomě čekáme, že nás za chvíli někdo najde, vytáhne zase na světlo, do života. Že nás někdo možná zachrání. S radostnou dětskou hrou už tohle ale nemá mnoho společného.

Minuly Velikonoce a pokud chodíte pravidelně do kostela a orientujete se v Bibli, tak jistě víte, že se v tuto dobu, čase Vzkříšení, dle liturgického cyklu, připomíná příběh nevěřícího Tomáše. Vedle toho je tu příběh těch dalších učedníků, kteří taky svým způsobem hráli na schovávanou, zamykali se každý večer někde v ústraní, aby je ti, co je hledali kvůli jejich přesvědčení, jejich víře, nenašli. V ústraní vzpomínali učedníci na svého učitele a přemýšleli, co dál se životem.

Jednoho večera, jaký div, zjistili, že byli odhaleni, nalezeni, vzkříšený Ježíš si je našel i přes zamčené dveře. Přišel za nimi, aby jim dal naději, aby je povzbudil a oni měli dost sil a odhodlání dostát svému závazku učedníků. Doslova - vzkříšený přišel, aby i je vzkřísil k dalšímu životu a oni vykročili do světa za naplněním svého poslání.

Ten příběh má v sobě hodně symboliky. Najít v sobě odhodlání přestat se schovávat a dělat to, co bychom dělat měli, nebo přestat ukrývat to, co bychom o sobě nejraději nevěděli, zašívat se někde, kde nejsme vidět a nedělat, co dělat máme. To jsou jen některé možné výklady. Můžeme nakonec náš drahocenný životní čas strávit tím, že se budeme více či méně schovávat, maskovat, že budeme přežívat ve skrytu, pod maskami. Není to ale nakonec škoda?

Ať se schováme, kde se schováme, ať skrýváme, co skrýváme, Ježíš Kristus má tu moc za námi přijít kamkoli, má schopnost oslovit nás naším jménem a má i dostatek lásky, abychom si uvědomili, že před ním nemusíme a ani nemůžeme ve skutečnosti nic ukrýt. Tohle vědomí nás může osvobodit. Může nám dodat odvahu, nakopnout nás, nastartovat, abychom se, jako Ti učedníci, přestali s bázní a bezradností zamykat někde v úkrytu a namísto toho dělali to, k čemu jsme voláni, k čemu jsme tady, každý ve svém životě, povoláni.

Danilo Dolci, italský básník, v závěru jedné své básně píše: „…každý roste, jen když o něm někdo sní.“ Když bych ten verš parafrázovala v souladu s dnešní úvahou, dalo by se říct, že „rosteme, když víme, že nás někdo hledá, že na nás někomu záleží“. Vyvíjíme se tehdy, když o nás někdo pečuje.

Ten někdo může být i Bůh, Ježíš Kristus, který má tu moc, přijít za námi skrze jakékoli dveře, které kolem sebe zavřeme, za které se zamkneme. Hledá nás a vede nás k růstu, k naplnění našeho životního údělu.

Zkusme s postupujícím jarem vyjít ven ze svých „skovek“ dobrovolně, hledejme a nacházejme se. Hru tím určitě nepokazíme, ba právě naopak.