Léčba tmou

15. listopad 2009

Ticho a tma - věci, které jsou uprostřed moderní civilizace stále vzácnější. Mnozí lidé je za celý život nepostrádají a možná před nimi i podvědomě utíkají. Jsou však i tací, kteří se rozhodnou do prostředí bez smyslových podnětů vstoupit. Ne na chvíli, ale třeba na sedm týdnů. Co takový zážitek z člověkem udělá? A má smysl ho podstoupit?

Pobyt ve tmě se jako součást sebepoznání praktikuje ve východních kulturách už po tisíciletí. Tibetští buddhističtí mniši některých tradic ho podstupují jako vrchol svého zasvěcení. Po sedm týdnů žije člověk v uzavřené místnosti bez světelných a zvukových podnětů, potmě také jí a vykonává svou potřebu. Mnozí spojují pobyt ve tmě i s půstem a nechávají si donášet jen tekutiny. Německý etnolog a psycholog Holger Kalweit ji v šedesátých letech minulého století absolvoval celkem třikrát. Přizpůsobil ji evropským podmínkám a nyní ji nabízí zájemcům v domě uprostřed lesů německého Schwarzwaldu. Jedním z těch, kteří se ji tam rozhodli absolvovat, byl i Antonín Koláček.

Většinou se doporučuje 7 týdnů. Vyrazil jsem tedy na 7 týdnů do Německa, ovšem zhruba v polovině jsem zjistil, že mi to stačí a vrátil jsem se domů. Důležité tam je, že v okamžiku, kdy omezíte smysly, tak se vám zintenzivní cítění. Na povrch jde všechno, co zatím nemáte v sobě zpracováno. Já osobně jsem se - kromě prožitku existence v její nekonečnosti - asi nejsilněji dostal ve vztahu ke svým rodičům. Vrátil jsem se do dětství a znovu jsem prožíval ty události, které jsem neměl zpracované.

Holger Kalweit každý den za praktikujícím přijde a hovoří s ním o jeho pocitech. Své poznatky shrnul v knize Léčba tmou a vize vnitřního světla. Prožitky lidí při tzv. dunkelterapii jsou podle jeho zkušeností vždy podobné: lidé ztrácejí pojem o čase, sny a bdělé stavy u nich splývají, vidí všude kolem jasné světlo a zažívají těžko popsatelný pocit blaženosti. Často se v tomto stavu setkávají se zemřelými, mohou s nimi hovořit a vyjasnit to, co nestačili během jejich života. Když pak vyjdou ven, většinou pláčí a říkají, že světlo, které zažili, je láska. Splynutí s tímto světlem je podle buddhistické tradice nejvyšším cílem meditace a dochází k němu v okamžiku smrti. Není tedy zřejmě náhodou, že osvobození od strachu ze smrti bývá jedním z nejčastějších pocitů, jaké si lidé z pobytu ve tmě odnášejí.

autor: Jakub Šiška
Spustit audio