Libušino jezírko
Budeme si povídat o vodách. Nebudeme je propagovat jako místo rekreace, jak by se dnes slušelo, ale zaměříme se na jejich dávno zapomenutou posvátnost. Vody byly totiž uctívány již od pravěku. Člověk chápal vodu jako symbol Velké Matky a proto ji spojoval s plodností, se zrozením a ženským principem. Vody byly vnímány jako tekutý protějšek světla a skutečnost, že se ve vodách zrcadlí nebesa, byla vnímána mysticky. Vodní hladiny nás propojovaly s vyššími světy, symbolicky tak můžeme vnímat odraz nebes na všech vodních hladinách. Voda chápána jako prvotní forma hmoty, jako nám nepochopitelná mýtická matka života.
Ponoření do vody bylo iniciační. Člověk se tak navracel do původního stavu čistoty, odumřel starému životu a zrodil se do nového. Zdá se, že v tomto smyslu nebyl křesťanský křest ničím novým. Vodní hladiny sloužily k věštění a důležitou roli hrála také léčivá schopnost posvátných vod a pramenů. Prastaré uctívání vody přijali i Slované. I pro ně byla patrně základem života. Voda byla v mnoha civilizacích mediem rituální koupele a křtu, tedy zázračného znovuzrození a regenerace. Vodní pramen byl také vnímán jako brána do jiného světa, se kterým náš svět spojuje. Z velice sporých informací o slovanské posvátnosti můžeme předpokládat, že voda byla jedním prvkem z trojice základních elementů využívaných v kultu. Uctívána byla v podobě pramenů a studánek, ale také jezírek a řek.
Kultovní vodní prostor na Kouřimském hradišti, posvátné jezírko, se nachází v úžlabině mezi středním a vnitřním valem, západně od střední brány. Je zachováno dodnes a mezi lidmi se mu od pradávna říkalo Libušino jezírko. Pro kultovní důvody svědčí jinak zcela nesmyslný příkop, který pohanští Slované hloubili kolem svých svatyň, nebo obětišť. Symbolické oddělení posvátného místa od profánního je doloženo i u Keltů a jiných starších kultur. V okolí jezírka byly archeologicky prokázány jámy, v nichž patrně hořely obětní ohně k poctě božstva pramene. Není také vyloučeno, jak předpokládá archeolog Z. Váňa, že se z hladiny jezírka věštilo, jak je doloženo u Polabských Slovanů. Také spojení Libuše s jezírkem by mohlo znamenat propojení úcty ke kněžně a věštkyni, která je na několika místech Čech svázána s vyloženě vodním kultem.
V současnosti najedeme posvátné jezírko většinou vyschlé. Podzemní vody jako kdyby si tu hrály na schovávanou. Při vydatných deštích v létě 2007, které jinde způsobily záplavy, se na dně vyschlého jezírka neukázala ani kalužina vody. Jindy se zcela nečekaně zaplní vodou. Co by to všechno mělo znamenat, zatím nikdo nevysvětlil. Ani se o to nepokusil. Ale přemýšlet o posvátném smyslu vody se tu dá nerušeně a neomezeně. Z tohoto hlediska jsme tu na správném místě.
