Lidskoprávní hnutí Charta 77 popsalo před 44 lety situaci Romů, mnohá témata jsou aktuální dodnes

Dokument Charty 77 o postavení Cikánů-Romů je ze 14. prosince 1978 a byl podepsán Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem. Anna Šabatová osvětluje zajímavé pozadí jeho vzniku.

„Dokument vznikl z podnětu Josefa Vohryzka, který to inicioval v prostředí sociálních kurátorů, kteří pracovali v městských částech jako kurátoři buď pro lidi, kteří byli propuštěni z vězení, nebo pro otázky tehdy se říkalo cikánských obyvatel nebo občanů cikánského původu, ale dnes říkáme Romů. V Chartě byli čtyři ti kurátoři, to bylo docela zajímavé, hned v první vlně, potom později už je vyhodili. Oni dělali velký výzkum mezi rodinami, se kterými se pravidelně stýkali a kde bylo 1000 nebo 1500 rodin. Vyplňovali s nimi dotazníky, které měly asi 60 otázek. A potom to zpracovali do textu, kde si všímali toho, že tam přímo byly formulace, že Romové jsou nejbezprávnější skupinou obyvatelstva v Československu, dali tam určitou paralelu s osudem Židů, upozornili na to, že Romové nemají skupinová práva, že jim je upírána vlastní národní identita, že se o nich mluví jako o občanech cikánského původu a jsou považováni jenom za etnickou skupinu. Oni se třeba můžou rozhodnout, že se budou hlásit jako Češi nebo Slováci, ale nikdy jako Romové.“

Dokument Charty 77 poukázal i na otázku kočování.

„Byla tam také ostrá kritika zákona, který trestal kočovný způsob života, protože na něj navazovala řada dalších předpisů, které velmi restriktivně postupovaly vůči Romům a neumožňovaly jim běžný pohyb po republice, který ostatní obyvatelstvo tehdy samozřejmě mělo. A bylo to trestné, když by někdo kočoval od roku 1958.“

Další připomínky se týkaly bydlení, vzdělání, odnímání dětí a sterilizací žen.

„Poukazovali na to, že Romové mají v průměru nekvalitnější bydlení než většinová populace, že je mezi nimi velice malé množství lidí s vyšším vzděláním – středoškoláků asi půl procenta a vysokoškoláků bylo tehdy jen 50 v celém Československu. Upozorňovali na to, že 20 % romských dětí je ve zvláštních školách, to se bohužel od toho roku 1978 ještě zhoršilo a prohloubilo potom v těch 70. a 80. letech a přelilo se to až do 90. let. Že zdravotní stav romské minority je horší v porovnání s majoritou, že i v trestní justici jsou trestáni víc Romové za stejné přestupky než lidé z majority. A hodně kriticky nahlíželi na odnímání dětí a jejich umisťování do dětských domovů a na sterilizaci romských žen – tam byla přímo taková formulace, že nepřestane-li tato praxe, budou muset československé úřady čelit obviněním z genocidy. A ten romský dokument končí formulací ‘bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní’.“

Význam dokumentu shrnuje Anna Šabatová následovně.

„Musím říct, že když jsem se zpětně potom v 90. a dalších letech na ten dokument podívala, uvědomila jsem si, jak byl velice progresivní a jak už detekoval spoustu těch problémů, o kterých se dnes mluví a které zdaleka nejsou uspokojivě řešeny.“

Dokument Charty 77 také nepřijímal tradiční označení Cikáni zatížené nánosem hanlivých významů. A naopak zdůrazňoval: „Používáme označení Romové, které je v souladu s jazykem i s cítěním Romů samotných i se světovým trendem nahrazovat mnohá dosud užívaná označení etnických a národnostních skupin označeními, jimiž se tyto skupiny označují samy.“