Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Dlouho už myslím na to, jak nespravedlivě byli někteří čeští autoři odsunuti stranou, jak byla cesta k nim zatarasena ideologií, tendenční výukou literatury nebo jejich vlastní politickou angažovaností, jež nemusela popírat talent.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Národní ikona Jesenská

Moji generaci tak nikdy nenapadlo otevřít si knihu například Ivana Olbrachta, protože jsme se nemohli přenést přes jeho Annu proletářku, kterou nám učitelé literatury otloukali o hlavu. Teprve nedávno jsem zjistila, jak dobrý, ba velký to byl spisovatel, když jsem si přečetla jeho mistrovsky napsaný kouzelný Golet v údolí. Olbracht je jedním z těch, nad nimiž bych se ráda sklonila.

Nebo Fráňa Šrámek. Toho si komunisté nepřivlastnili a nemohli nám jej tudíž tak úplně otrávit. Jejich poručnictví se aktivně vzepřel už ve dvacátých letech, když v Peroutkově Přítomnosti, v anketě Proč nejsem komunistou, formuloval velmi pádně své důvody. To jsme se ve škole neučili. Ani to, že během druhé světové války Šrámek na protest proti poměrům několik let nevycházel z domu, čehož si prý nikdo nevšiml.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Knižní klub

Spolu s Františkem Gellnerem býval označován nálepkou „anarchističtí buřiči,“ což nebylo úplně nepřitažlivé, nicméně jako každá nálepka to autory předem diskreditovalo. Kdo by bral  „anarchistické buřiče“ vážně? S „prokletými básníky“ to funguje podobně.

Skláním se nad Šrámkem a znovu objevuji jeho místy přeslazené verše, které jsem musela nejednou číst kolem svých šestnácti let, rozeznávám jejich rytmus a chuť, jsou ve mně uložené. 

Na můj práh kdybys vstoupila, snad bys mne tím zabila. Nebo: Tu náhle však v kolena pad, první mu žínka vlasem po očích šlehla, druhá mu konopím podtrhla nohu, třetí už ústy na ústa vběhla, čtvrtá poutala věnečkem z hlohu a ten měl trny. Leží tam v lese, hryže mech neopatrný…

Čtěte také

Magdalena Platzová: Koleje

Nebo: z ohnivých nozder les na mne frkal, a tu jsem se srdcem na dvéře tiskl, bylo to, jako bych na ně zabušil znovu a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku, nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese. Nestřílí špatně, horce se zasmála žena, nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří, ožeň se s bouří, i čert se dnes žení.

Přírodně mystické, extatické verše, pravděpodobně ovlivněné i kultovním románem Knuta Hamsuna Pan.  

Šrámek s Gellnerem narukovali do první světové války už v srpnu 1914. Společně se účastnili bitvy u Lvova, kde Rusové porazili rakouskou armádu. Šrámek byl brzy z bojiště uvolněn kvůli zdravotním problémům a díky tomu přežil. Gellner krátce po bitvě zmizel beze stop, neměl prý sílu ustupovat se zbytkem armády. Lehl si u silnice a čekal na osud. V jaké podobě se k němu dostavil, můžeme jen hádat.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vojta a Irena v Lyonu

Gellner se nepropůjčoval dívčímu snění. O to víc dnes, když se nad ním skláním, oceňuji jeho moderní, balastu prostou poezii, v níž zaznívá Mácha ale ještě mnohem více Erben.  

A já k tobě nepřišel v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahřát chtěl, mrtvé ruce zahřát chtěl na tvém srdci živém.

Nebo: A krčma byla pustá již a prázdná. Jen v koutě se kdos neměl ke spaní. V svých očích nejistý měl pohled blázna a hlavu těžkou klopil do dlaní. Ten dal si znova nalít ještě jednu. „Počkej zde, děvče, až se napiju. Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu, jen ještě co své srdce ubiju.“