Miroslav Šlouf v zrcadle soudních verdiktů
Jednoslabičné jméno Šlouf se stává patrným symbolem jedné epochy české politiky. V úvodním článku posledního číslo týdeníku Respekt čteme například větu, že Špidlově vládě patří dík za to, že z politiky vystrnadila Šloufa.
Ovšem hned v následující větě čteme, že stranou pozornosti vzniká malé "šloufovské centrum", v uvozovkách, neboť dlouholetý člen KSČ i polistopadové KSČM, ministr Jaroslav Palas, se na Ministerstvu zemědělství obklopil bývalými režimními funkcionáři, šikují se tam stamilionové zakázky bez soutěže a tak podobně, zkrátka, jak se ostatně praví už v samém začátku toho článku, resort zemědělství vypadá jakoby ho řídil sám Šlouf.
Jakkoliv by proti tomuto stavu měla Špidlova vláda zakročit, jména Šlouf je zde použito spíše metaforicky. Ovšem v někdejší Zemanově vládě asi nebylo daleko od skutečné reality, že muž toho jména hýbal politikou celého státu a působil zřejmě podobně, jako kdysi historická postava kardinála Richelieu ve Francii.
Přitom Šlouf nebyl pro veřejnost nějakou neviditelnou šedou eminencí, ale jeho jméno takřka denně vyskakovalo v nejrozmanitějších souvislostech jako neodbytný čertík, jehož nebylo možné přehlédnout. Kdybych dnes využil perfektních služeb naší rozhlasové dokumentace a dal si připravit složku se články na téma Šlouf, byla by to hromada pěkně vysoká. Pro potřeby tohoto komentáře však vystačím i jen s databází své vlastní paměti.
Tím více však zaráží, že jméno Miroslava Šloufa nenajdeme v často aktualizované encyklopedii Kdo je kdo a těžko bychom si vzpomněli i na nějaké zmínky o něm z úst našich předních politiků, s jedinou výjimkou ovšem, a tou byl Miloš Zeman. Ten od Šloufovy organizační práce s agitačním autobusem Zemák, který v roce 1996 přinesl sociálním demokratům a osobně Zemanovi důležitý volební úspěch nedal na Šloufa dopustit a jako lev odrážel všechny útoky, týkající se Šloufovy komunistické minulosti i všelijak pochybné podnikatelské současnosti.
Jenže právě v tom, že Zeman spustil tyto elementy spolu s Šloufem do své nejtěsnější blízkosti, vznikly velmi povážlivé klientelistické vazby, které nakonec silně ovládly Zemanovu vládu a jméno Šlouf vešlo ve známost i na místech tak vzdálených, jako je třeba americké Ministerstvo zahraničních věcí. Ani bychom se tomu neměli tolik divit, když vezmeme v úvahu Šloufovu známost s jakýmsi Miroslavem Jedličkou, v Americe trestaným, který Šloufovi a tehdejšímu náměstku ministra Kavana a dnešnímu českému velvyslanci u OSN Kmoníčkovi umožnil, aby s anonymní skupinou českých průmyslníků o čemsi zajisté křišťálově čistém jeli jednat do hlavního města Saddámova Iráku Bagdádu.
Teprve s přihlédnutím k událostem, které nastaly až o několik let později, pochopíme, proč Američany Šloufova osobnost tolik zajímala. A když pak dvojice Jedlička-Šlouf začala dokonce organizovat návštěvu Miloše Zemana v Bílém domě, nebylo možné se divit, že ta návštěva byla z americké strany odložena až do doby, kdy bylo jasné, že ti dva černí vzadu už za tím nestojí.
Přesto, jak již řečeno, ani této, ani nesčetných dalších aktivit Miroslava Šloufa si nevšímali politici jiných stran, hlavně té smluvně opoziční, ale spíše jen novináři a funkcionáři z jiných oblastí. Tak například bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl popsal v deníku Právo jedno svoje delší setkání s Miroslavem Šloufem a projevil až jistý obdiv nad jeho zaujatostí pouštět se neúnavně do stále nových podniků, z nichž i těmi nejpochybnějšími způsoby mohl vzejít nějaký prospěch pro Sociálně demokratickou stranu a možná i pro jiné subjekty, respektive osoby.
Petr Uhl nad tím jen zalomil rukama a konstatoval, že on prostě tento celoživotní Šloufův styl nemůže přijmout. Podobně, když propukla aféra s Karlem Srbou, jehož právě Šlouf doporučil Janu Kavanovi na Ministerstvo zahraničí, dal se slyšet dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, že i za ním Šlouf jednou přišel s jakými návrhy, které však Rychetský odmítl s takovým důrazem, že vícekrát se Šlouf u něho neobjevil.
Je přirozené, že četné invektivy, jichž se Šloufovi dostávalo, zejména když svou neprolustrovatelnou a na přízni Miloše Zemana závislou pozici chtěl legalizovat zvolením do Senátu, vedly Šloufa k různým žalobám pro urážku na cti. Jednou se v BBC chlubil, že všechny tyto invektivy soudně úspěšně odráží. Až u odborového předáka Jana Uhlíře narazil. Ten v roce 2000 do časopisu Kovák napsal, že podle morálky je pan Šlouf vlastizrádce a kolaborant a že jeho zvolení do Senátu by u nás výrazně posílilo mafiánské praktiky
Soud první instance, když to Šlouf žaloval, se plně postavil za žalovaného Jana Uhlíře, čímž vlastně výroky o Šloufově vlastizrádství, kolaboranství a mafiánství uznal za oprávněné. Podle zprávy středečních Lidových novin Vrchní soud na Šloufovo odvolání původní rozsudek poopravil v tom smyslu, že mafiánské praktiky u pana žalobce prokázány nebyly. Nicméně omluvu ani 100 tisíc korun odškodného od Uhlíře Vrchní soud Šloufovi nepřiznal a naopak ho vyzval, aby zaplatil 90 procent soudních nákladů.
Odvolací senát soudkyně Ludmily Říhové tak dal výslovně za pravdu prvoinstančnímu soudu, pokud se postavil za výroky Jana Uhlíře, označující Miroslava Šloufa za kolaboranta a vlastizrádce a spojující jeho jméno s příživnictvím. Takže celá naše politická scéna by teď měla vědět, s kým že to měla v minulých letech na Úřadu vlády čest. Kdo to asi neuzná, je Miloš Zeman, neboť ten již vícekrát prokázal, že si se soudními výroky nedělá těžkou hlavu.
