V ghettu Terezín za války nacisté natáčeli tři propagandistické filmy
Film má moc ovlivňovat veřejné mínění a jako nástroj propagandy ho využívala i nacistická Třetí říše, která několik filmových projektů uskutečnila také v ghettu Terezín. Výsledky mnohaletého výzkumu o válečném filmování v Terezíně představuje nová výstava „Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945,“ kterou připravilo Židovské muzeum v Praze ve spolupráci s Národním filmovým archivem.
Montáž z filmových výstřižků, které ukryli terezínští vězni, dosud nepublikované fotografie pořízené tajně a řadu dalších obrazových i písemných dokumentů představuje výstava „Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945,“ kterou do 23. února můžete navštívit v pražské galerii Roberta Guttmanna. Filmy měly ukázat šťastný život v ghettu a vyvrátit tak zprávy o nacistických zvěrstvech páchaných na Židech. Kolik filmů tam vznikalo, upřesňuje jedna z kurátorek výstavy Eva Strusková:
„V Terezíně v letech 1942-45 byly celkem natočeny tři filmy. Ten první film měla být reportáž, která měla ukázat přesun osob židovského původu do Terezína a to prostřednictvím inscenovaného příběhu rodiny Holländerových. Druhý film se točil v lednu 1944, byla to reportáž o příjezdu holandských Židů. A třetí film, což byl celovečerní, inscenovaný propagandistický snímek o Terezínu, vznikal v období od července 1944 až do března 1945. Ten první snímek měl patrně sloužit především pro mezinárodní veřejnost, případně pro interní účely SS, který byl také objednavatelem těch filmů. Ten druhý snímek byl zřejmě určen mezinárodním organizacím, kterým měl dokázat, jak dobře si Židé ve zkrášleném ghettu Terezín žijí.“
Filmováním příjezdu holandského transportu a výrobou inscenovaného filmu o šťastném životě v ghettu byla pověřena pražská společnost Aktualita, která se zaměřovala na tvorbu zpravodajských týdeníků a krátkých filmů. Jak říká druhá kurátorka výstavy Jana Šplíchalová, jeden z jejích pracovníků při natáčení prokázal značné hrdinství.
„Kameraman Ivan Frič z Aktuality tajně vystříhal a tajně vynesl, čímž samozřejmě velice riskoval, velký počet těch filmových políček, takže i díky němu se nám zachovalo svědectví o natáčení a záběry, které ne zcela vyhovovaly těm záměrům, jež měli nacisté. On sám potom vypovídal, že všechno se dá zrežírovat, všechno se dá natočit, ale výraz očí ne – a ten se jim nelíbil.“
A jak Jana Šplíchalová dodává, film známý pod názvem „Vůdce daroval Židům město“ byl dokončen až těsně před koncem války.
„Vězni, kteří byli členy filmového štábu při natáčení toho třetího terezínského filmu, i zaměstnanci Aktuality, která byla pověřena natáčením, se snažili různě zpomalit průběh natáčení, vymýšleli si různé záminky a hlavně požadovali, aby na těch záběrech byli pořád stejní lidé, kteří už tam předtím byli, čímž měli samozřejmě v úmyslu, aby ti lidé zůstávali v ghettu a nebyli dál deportování.“
Bohužel protahování natáčení nakonec vězňům nepomohlo, jak říká Eva Strusková:
„Byla to velká tragédie a velká zrada, neboť většina těch lidí, kteří účinkovali v tom filmu, ať už jako statisté, herci, nebo jako členové štábu, byli vzápětí po natáčení zařazeni do transportu a odvezeni většinou do Osvětimi.“
O délce filmů Eva Strusková uvádí:
„Tu délku neznáme, protože první film byl zhruba asi tak 400 metrů dlouhý, předpokládáme. Druhá reportáž měla mít asi 450 metrů a třetí film byl asi 2500 metrů. Ovšem jsou to odhady, protože nikdo vlastně tyto materiály neměl k dispozici.“
Současně s výstavou bylo vydáno i stejnojmenné DVD, které vedle odborných komentářů obsahuje vybrané filmové záběry, různé písemné dokumenty, obrazové materiály a popisuje i osudy filmů po roce 1945.