O nádraží mého táty...
Slyšeli jste někdy o městě, které by se jmenovalo Jitkov? Ne? Tak vám o něm teď poví ve svém následujícím fejetonu Vladimír Líbal
Od dětství jsem vyrůstal v sousedství vlakového nádraží. Ne toho skutečného, ale jeho modelu, který si v pravidelných několikaletých cyklech stavěl můj táta. Umístění modelu se několikrát měnilo. V obývacím pokoji vydržel asi jen rok, protože zabral nejméně půl místnosti, včetně vedení jedné z nejhlavnějších tratí po celém obvodu pokoje a moje máma se posléze nemilosrdně zasadila o jeho zrušení. Přitom většina hlavní tratě vedla tunelem, tudíž nerušila, citlivě zakomponována do nábytku. Problém nastal v okamžiku, kdy vlak uvnitř tunelu vykolejil, to se pak železniční četa v podobě mého táty jen velmi obtížně prokutávala k místu neštěstí.
V pořadí druhý model pak táta umístil do své dílny. I zde vybudoval obvodový tunel, ale zároveň tentokráte již větší městečko, z domečků, stromečků, keříků a silnic. K tomu pečlivě domaloval hory a lesy na pozadí celého modelu a iluze skutečné krajiny byla dokonána. Zajímavé bylo, že největším vzrušením po tátu byla tehdy samotná stavba modelu, nikoliv jeho provozování. Na to již nebyl čas, přinucen mámou musel se táta čím dál více věnovat výrobě nejrůznějšího vybavení pro domácnost a opravám stárnoucího rodinného domu. I počalo nádraží překážet a netrvalo dlouho a dílna byla zasvěcena pouze domácímu kutění a nádraží se opět stěhovalo do krabic. A máma opět dosáhla svého.
Proběhly události roku 1968, táta byl vyloučen z KSČ, tedy konec schůzování a přibylo volného času. I přistoupil táta k realizaci dalšího modelu železničního nádraží, tentokráte umístěného v půdních prostorách rodinného domu. Pro oslabení očekávaného nesouhlasu mámy použil táta jemnou lest - hlavní budovu nádraží a přilehlý městys nazval po mámě: Jitkov. Tuším, že nad Labem. A shůry volal: "Jitko, pojď se podívat" a máma zdola smířlivě odpovídala "I di ty dědku, dyť já vím...". Po večerech to pak na půdě bručelo, vrnělo a vrčelo a houkalo, svítily semafory a veřejné osvětlení, v baráčcích a ve vagóncích svítila okénka, svištěly rychlíky a nákladní doprava, točna se točila a příležitostné návštěvy ze sebe vyrážely tiché: "Jéééé...!"
Pak táta umřel, nádraží osiřelo, zhaslo a ztichlo, nikdo z nás jej neuměl obsluhovat. Bylo tudíž rozebráno a nikdo jej už nedá dohromady.
Na začátku 90. let jsem se poprvé dostal do bývalého západního Německa a do Švýcarska a hlavně v této zemi jsem si připadal jak v tátovo železničním modelu. Všude čisto, natřené a upravené domy, prudce zelené trávníky, dodnes jsem nepochopil, jak to dělají (že by je, jako táta, natírali?), vše přehledné a fungující, prostě ordnung, jak má být. Tož, asi ne náhodou je železniční modelářství v těchto zemích tak oblíbené, je totiž postavené právě na pedantickém pořádku, na ideji, jak má správně a hezky vypadat krajina, město či vesnice. Je to svým způsobem zhmotnělá iluse, přetavená do přehledného zdrobnělého měřítka. Až na to, že každému modelu něco schází. Totiž schází mu život, lidi se svými problémy, starostmi, ale i radostmi. To v žádném železničním modelu nenajdete; všechno sice funguje, vše je hezké, ale nejsou tam živí lidé. Právě proto je to jen a jen iluse, snad pohádka, ke které se i dospělí lidé uchylují, když je jim těžko, anebo, když chtějí dovést až k někdy fascinující dokonalosti svět, který je obklopuje a mít jej doma (s veškerou úctou před lidským umem a trpělivostí modelářů).
Právě Švýcarsko mně připadalo jako jeden velký železniční model. A nejen pro svůj vzhled, ale i tak trochu pro ten poněkud nevzrušivý, i když v mnoha ohledech pro nás snad záviděníhodný způsob života. Samozřejmě, i tam mají lidé své problémy, ale kolikrát slyšíte nebo čtete během roku o Švýcarsku? Pokud si tam někdo neprávem zbohatnuvší neuloží nějaké peníze - nebo když do Plzně přijede zajímavé švýcarské divadlo Rimini Protokoll s hrou, založenou právě na železničním modelu. Měli jsme možnost ji vidět vloni na podzim na Mezinárodním festivalu Divadlo. To byl první železniční model, který jsem viděl oživený. Nejenom pomocí techniky, ale i zajímavou konfrontací se skutečným životem.
A vlastně, teď si uvědomuji, že byl až druhý. Ten první bylo nádraží mého táty. Skrze něj jsem tátu vnímal, taktéž bylo i neustále konfrontováno...s mou mámou. Až po jeho název Jitkov, kterým dal táta najevo, že, kromě jiného, měl mámu rád.
A tak: "Směr Jitkov nad Labem, druhé nástupiště, odjíždíme přesně...."
