O sněhuláku Zdendovi
Michal Čunderle
Zimně-jarní pohádka o tání a lásce
Jednoho dne se sněhulák Zdenda probudil a měl pocit, že už to na něho přišlo, že asi taje. Když mu odpoledne upadla pravá ruka i s koštětem, nebylo o čem pochybovat. Zdenda se úpěnlivě snažil, aby tál statečně a důstojně, ale moc mu to nešlo a brzy se dojal k slzám.
„Pořád tady poctivě stojí, na každýho se kření jako idiot a teď takovejhle smutnej konec – to je ale spravedlnost! Vždyť co jsem z toho života měl?!“ zeptal se plačtivě a hned si trefně odpověděl, že nic. I Zdendu napadlo, jestli by z toho života přece jenom nemohl ještě něco mít, a došel k tomu, že mohl a že nikdy není pozdě.
„Cha, jestli si někdo myslí, že tu budu čekat, až ze mě bude rozkydlá břečka, tak to se teda mejlí!“ Nasadil si ruku, popadl koště a odhodlaně vyrazil.
Pochoduje, pochoduje, ale pomalu se z něj ta kuráž vytrácí. Vůbec si totiž neuměl představit, co by z toho života mohl mít. „Hm, to je jedno, hlavně aby to bylo dobrý a aby toho bylo dost!“
Najednou divže do někoho nevrazí. Stojí před ním Betyna. Taky sněhulák a taky má naspěch. Zdenda na ni hledí jako na zjevení. Ještě nikdy žádného jiného sněhuláka neviděl, nota bene ženskou. Ta je krásně uplácaná!
„Kam jdete, Betyno?“
„No, někam.“
„Aha, a nemohl bych jít s vámi?“
„To víte, že mohl.“
Zdendovi poskočilo srdce štěstím.
„Pane Zdendo, nemáte alnagón? Jsem šíleně zpruzená a hlavu mám jako střep. Jen si to vemte, včera mě postavili, a dneska taju.“
Zdenda řekl, že alnagón nemá, ale že se s tím určitě něco udělá a vytáhl zpod kastrólu eskymo.
„Jéé, děkuju!“
„Abych řekl pravdu, Betyno, já vás naprosto chápu, já mám vlastně stejný problém,“ pronesl Zdenda procítěným barytonem, sám se divil, kde se v něm vzal, a maně se dotkl jejího koštěte. Zazářily mu oba uhlíky, taktak že nevzplanuly, a Zdenda byl setsakra rád, že se odlepil z toho svého fleku. Džentlmensky si sundal mrkev, aby Betynu nepopíchal, a počal ji líbat.
„Vida, vida, tak tohle bych z toho života mohl mít, a možná že to není všechno. Hlavně aby toho bylo dost,“ opakoval si.
Slunko svítilo, Zdenda s Betynou se líbali – a jihli a táli.
„Ty, Zdeňulo,“ řekla mezi polibky Betyna, když už jí bylo jenom kousek, ale figuru si ještě držela, „já už asi nebudu.“
„Eště, eště,“ žadonil Zdenda.
„Ne, počkej, ty mi nerozumíš, já už asi nebudu na světě – já už jsem skoro roztátá.“
Zdenda se vzpamatoval a pak ze všech sil zvolal: „Lásko, bože, lásko, jestli je pravda, že hory přenášíš, tak nám sem aspoň jednu, prosím tebe, přenes! Abychom nad hranicí věčného ledu a sněhu mohli začít nový život!“
A představte si, ono to vyšlo.
Osoby a obsazení:
Hlas: Arnošt Goldflam
Autor: Michal Čunderle
Režie: Petr Vodička
Dramaturgie: Kateřina Rathouská
Zvukový mistr: Jitka Kundrumová
Zvuková spolupráce: Ondřej Gášek
Produkční: Radka Tučková
