Obstrukce kolem Lisabonu
Pokud česká vláda hodlá, zjednodušeně řečeno, předávat další kompetence nad dosavadní rámec směrem k Evropské unii, potřebuje k tomu souhlas obou komor parlamentu. Zajišťuje to novela jednacích řádů sněmovny i senátu, která bývá zjednodušeně označována jako tzv. vázaný mandát. Tato úprava prošla už před několika měsíci hladce, zároveň tím byla splněna podmínka části senátorů za ODS, aby podpořili ratifikaci lisabonské smlouvy.
Někteří jejich kolegové naopak novelu napadli u Ústavního soudu. Vadilo jim na ní, že kabinet potřebuje souhlas prosté většiny a nikoli ústavní. U soudu s touto stížností nepochodili. Byla poměrně bleskově smetena se stolu. Podle očekávání tento krok nevyvolal nějaký mimořádný zájem veřejnosti. Přesto lze rychlé rozhodnutí o tzv. vázaném mandátu považovat jednak za úvod důležité bitvy o dokončení ratifikačního procesu lisabonské smlouvy v České republice.
Jednak jde o signál, jakým tempem by mohli soudci rozhodnout i o dalších záležitostech týkajících se přímo lisabonské smlouvy. Právě tzv. vázaný mandát byl první vlaštovkou, kterou po dokončení schvalování zmiňovaného dokumentu v obou parlamentních komorách, skupina senátorů poslala k Ústavnímu soudu. Následovala po ní druhá várka. V ní je žádost o přezkoumání souladu lisabonské smlouvy jako celku s ústavním pořádkem České republiky. Podobný požadavek se týká i smlouvy římské a maastrichtské. Pokud by na to ženy a muži v talárech skutečně přistoupili, museli by se touto stížností zabývat dlouhé roky. Vzhledem k tomu, že do vynesení verdiktu by hlava státu neměla smlouvu podepsat, mohla by Česká republika blokovat platnost Lisabonu hodně dlouho.
Z tohoto úhlu pohledu lze očekávat, že soudci na podobnou hru nepřistoupí a zkoumání maastrichtské a římské smlouvy odmítnou. V případě smlouvy lisabonské tomu bude asi jinak, i když se tímto dokumentem už zabývali v loňském roce. Řešili však pouze konkrétní námitky a ne smlouvu jako celek. I když dospěli k verdiktu, že žádný rozpor nenašli, zároveň poznamenali, že nechávají otevřenou možnost dalším případným stížnostem. Kdyby posoudili smlouvu jako celek, byla by případná nová podání k soudu v této souvislosti patrně bezpředmětná. Lze tudíž očekávat, že nejnovější stížnost sedmnácti senátorů jako bezpředmětnou neodmítnou. I když předseda soudu Pavel Rychetský i tuto možnost teoreticky připustil.
Zároveň přidal další dvě. První se může nést v duchu usnesení, že určité pasáže jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Automaticky by to však neznamenalo, že by nemohl být ratifikační proces dokončen. Šlo by totiž upravit tuzemský ústavní pořádek tak, aby ke kolizi nedocházelo. Vzhledem k očekávání zbytku Evropy, by to nebylo nereálné. Rozhodně by to bylo snazší, než opakování referenda v Irsku.
Pravděpodobnější je však varianta, že ženy a muži v talárech žádný rozpor neshledají. Jak už zaznělo, Ústavní soud klíčové pasáže lisabonské smlouvy přezkoumával. A protože neshledal nic, co by nebylo v souladu s ústavním pořádkem tohoto státu, nemá momentálně pádný důvod svůj postoj změnit. Zároveň by se na vynesení verdiktu nemuselo čekat řadu měsíců. Soudci už si názor na tento dokument mohli udělat před několika měsíci. Od té doby by nemělo dojít k zásadnímu posunu.
Snad pouze v odůvodnění svého rozhodnutí by soud mohl vymezit jasně hřiště pro další případné stížnosti. Aby už při jejich podání bylo dobře čitelné, zda mají šanci na to, aby se jimi soud vůbec začal zabývat. Jinak můžeme být svědky dalších obstrukcí. Alespoň dosavadní počíná odpůrců dokončení ratifikace lisabonské smlouvy v České republice tak lze charakterizovat. I z výroků některých senátorů je totiž zřejmé, že jim nejde o vyjasnění pravidel hry, ale o zdržování a brnkání na nervy zbytku unie.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
