Petr Vizina: Jsme nespolehliví vypravěči
„Pamatuješ, jak jsme společně byli na dovolené, pokazili jsme gramofon a tys ho nechal opravit?“ ptali se mě nedávno známí. Matně jsem tušil, oč běží, událost se stala zkraje 90. let. Uvědomil jsem si díky tomu, že paměť, ani ta osobní, není čistě privátní věc, že naopak druzí často mají klíče k naší vlastní minulosti. Co jsme popřeli, vytěsnili, nebo prostě jen zapomněli, si nejspíš o nás pamatují druzí.
Pokud máme štěstí, pamatují si něco pěkného, třeba opravený gramofon. Konečně, „pamatuješ, jak jsme spolu tehdy…?“ je jedna z nejpěknějších otázek vůbec. Odvolává se na společnou minulost, na sdílenou paměť. Společné vzpomínky jsou vlastně hluboce intimní záležitost. Proto neseme nelibě, když se nám paměť někdo snaží přepisovat, nebo když sami sebe ve vyprávění o minulosti nepoznáváme.
Čtěte také
Filmový režisér Tomáš Hodan začíná připravovat celovečerní snímek pracovně nazvaný Kameny se valí do Prahy. Netuším, jestli je slogan dodnes srozumitelný. Pro vůbec první koncert Rolling Stones u nás, 18. srpna 1990 na Strahovském stadionu v Praze, to heslo údajně vymyslel televizní producent Alexej Guha.
Přiznávám, že mi Rolling Stones tehdy přišli za zenitem, daleko víc mě zajímal Frank Zappa, který se tu objevil hned zkraje devadesátého roku. O pětatřicet let později mám ale pro Micka Jaggera, Keitha Richardse a Ronnieho Wooda o dost větší pochopení. Nepřekvapuje mě, že nejnověji na svých stránkách kapela neprodává hudbu, ale rum.
Čtěte také
Hrdinové chystaného filmu budou Češi, kteří stadionový koncert legendární kapely v Československu uspořádali. I když se, podle všeho, nedomluvili anglicky, hovory vyřizovali z telefonní budky a kapele nabízeli let tehdejším vládním speciálem Tupolev 154, strojem, který pojišťovna Lloyd’s zprvu odmítla pojistit. V jednom z pozdějších televizních pořadů vzpomíná koncertní promotér,
Kanaďan Serge Grimaux, na debatu o tom, kdo má koncert Rolling Stones vlastně zahájit. Měl to být Václav Havel, ale ten nemůže jen tak přijít na pódium jako nějaký konferenciér. Někdo ho musí pozvat. „Zavolal nějakému člověku, myslím, že se jmenoval Černý. Byl to komentátor z rozhlasu. Jenomže pan Černý byl prošedivělý muž v šedém obleku, který nebudil mnoho respektu. Rozumíte, prostě nevypadal moc jako rocková hvězda,“ vyprávěl po letech Grimaux a už bych měl chuť se s ním přít, protože Jiří Černý, o kterém je tu nejspíš řeč, rozhodně ani vedle Rolling Stones nepůsobil jako nevýrazný muž v konfekčním obleku.
Čtěte také
Jsme nespolehliví vypravěči, naše paměť je nutně vždy děravá, neúplná, vyprávění poznamenané tím, jestli děj sledujeme z VIP salonku anebo z poslední řady. Potřebujeme druhé, abychom se dozvěděli, jak to bylo ve skutečnosti. Možná nezbývá, než se přít a dohadovat, jak to tehdy vlastně bylo zkraje těch rajských i nešťastných devadesátek, když se Kameny valily do Prahy. Možná potřebujeme paměť těch druhých, abychom věděli, kdo jsme my sami.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
![tajuplny_ostrov.jpg tajuplny_ostrov.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/dc6840ce882ec3bac8e628bfab9f5bc9.jpg?itok=MGjKRqj7)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/6515d334428e57ce276151baa6fa5313.jpg?itok=m8R2tATO)
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.