Případ Anáhitá: Deset let od objevu nepravé perské bohyně
Nejdříve senzační archeologický objev, potom ostuda. Podobné příběhy se v historii archeologie dějí od samých počátků. Nevyhýbají se ani České republice a žhavé současnosti.
K badatelským „botám“ dochází i v jednadvacátém století. Od jedné, na české poměry velké „aféry“, uplynulo letos v září rovných deset let. Jak už to v mediálním věku bývá, svůj díl viny v této kauze měla také sedmá velmoc - média: Bohyně Anáhitá možná přepíše učebnice českého dějepisu, Archeologové objevili u Prahy unikátní sošku perské bohyně, Vědci našli u Prahy unikát z doby stěhování národů. Takovými titulky oznamovaly v září roku 2005 české zpravodajské servery nález sošky na archeologickém nalezišti nedaleko Prahy.
Šlo o malou figurku ze sádrovce, zpodobňující klečící ženu v zeleném plášti se zlatou kapucí, která před obličejem drží knihu. Na spodní části sošky byl reliéfní erotický motiv v podobě ženského pohlaví, který podle odborníků snad sloužil jako pečetidlo. Badatelé vyslovili hypotézu, že by mohlo jít o zpodobení perské bohyně plodnosti jménem Anáhitá z období stěhování národů. Tedy z doby mezi 4. a 5. stoletím našeho letopočtu. Archeolog Petr Charvát krátce po objevu novinářům řekl, že na české území se podobná soška mohla dostat s nějakým vysokým důstojníkem římské nebo byzantské armády, který mohl pocházet z oblasti Íránu, odkud si sošku přinesl. Archeologové také vyjádřili naději, že by se v blízkosti sošky mohl nacházet hrob nějaké vysoce postavené osoby. Svůj nález co do významu přirovnávali třeba k Věstonické Venuši nebo objevům v Býčí skále.
Anáhitá podle nich mohla být jednak důkazem pohybů během stěhování národů a pak také typem předmětu, jaký u nás dosud nebyl nalezen. Zároveň však archeologové přiznávali, že pravost a skutečné stáří sošky určí až laboratorní zkoumání. Předmět podle nich totiž vykazoval některé podezřelé znaky. Mimo jiné onu knihu před obličejem, která pro vyobrazení bohyně Anáhity není obvyklá. Jenže tyto pochybnosti média poněkud upozadila a informovala o jedinečnosti a převratnosti nálezu jako o hotové věci.
Krátce poté, co novináři zprávu o senzačním objevu poněkud nemravné sošky oznámili, se začali hlásit lidé, kteří prý mají podobnou figurku doma. Zakrátko se sešlo kolem deseti sošek velmi podobných údajné Anáhitě. Nepocházely z doby stěhování národů, nýbrž z první poloviny 20. století. S nejpozoruhodnějším vyjádřením přišel pan Jiří Šimůnek z Horních Měcholup. Podobnou sošku prý míval, vyráběla se v keramičce Ditmar-Urbach, kde dříve pracoval, pod názvem Snící jeptiška. Vnuci pana Šimůnka si prý kdysi podle sošky udělali formu, ze které pak odlili několik sádrových kopií. Odlitky se ale nepovedly a tak je vyhodili.
To, že by Anáhitá byla dílem vnuků pana Šimůnka, badatelé odmítli. Vždyť soška nebyla sádrová ale sádrovcová. Také se jim zdálo, že poškození povrchu skutečně odpovídá stáří, které sošce původně přisoudili. Jenže laboratorní analýza nakonec potvrdila, že soška skutečně není ze starověku, ale z 19. nebo 20. století. Archeologové se za svůj omyl omluvili a ještě chvíli se snažili o historii sošky vypátrat něco bližšího, došly jim však peníze, a tak bádání zastavili. Média a my s nimi si na skutečnou archeologickou senzaci prostě budeme muset ještě nějaký čas počkat.
