Poetická flóra. Kontexty věnované méně tradičním námětům přírodní lyriky
Pětidílný cyklus Kontextů představí básnický herbář, jehož sbírka zahrnuje pestrou škálu rostlin: od stromů, keřů, okrasných květin, užitkových plodin přes plevel až ke škůdcům a plísním, které stojí na nejnižším stupni v hierarchii rostlinné říše. Jak s rostlinnými náměty pracovaly různé básnické tradice? A jaké symbolické významy na sebe rostliny v průběhu literárního vývoje nabalovaly?
Básně pocházejí z různých jazykových oblastí a časových období. Nejstarší z nich dělí od té nejmladší bezmála 340 let – skladba „Co Bůh? Člověk?“ barokního básníka Bedřicha Bridela vyšla tiskem v roce 1659, sbírka Divoký kosatec Louise Glückové zase začátkem devadesátých let minulého století.
Texty se od sebe liší také pojetím přírodního světa. V básni „Ve Veroně“ je příroda vnímavou bytostí, která se dojímá tragickým příběhem Romea a Julie. Její autor, polský romantický básník Cyprian Norwid, v ní navazuje na topos soucítící přírody, který je známý již od antiky. Plačící cypřiše se podobají přírodním silám, se kterými se loučí Aiás v Sofoklově stejnojmenné tragédii, nebo přírodě projevující starost o posmrtnou tělesnou schránku Viléma v Intermezzu Máchova Máje.
V básni Tadeusze Różewicze s názvem „Kaštan“ příroda naopak žádný soucit nemá a představuje prvek „chladného světa v jiném světě“. Jírovec maďal je silný, apatický strom a lze se na něj dívat spíše jako na věc. Nejblíže k tzv. básním o věcech, které jsou založené na neosobním, epicko-objektivním popisu určitého předmětu, má však z tohoto cyklu báseň „Brambora“ amerického básníka Richarda Wilbura. Lilek brambor totiž „nesnese pozlátko“ a je popisován „sám o sobě“. V básních o věcech také často promlouvají samotné předměty a květinám, konkrétně růži, lilii, sedmikrásce, hluchavce, sněžence a svlačci, propůjčuje hlas i Louise Glücková.
S další podobou přírodního světa se setkáváme v Levinově básnickém cyklu „Bodláky“. Mluvčí v něm vystupuje sám na horu, protože chce být daleko od lidské společnosti, která pro něj představuje strukturovaný svět – vše, co je „zváženo, odměřeno, zaknihováno“. Příroda je scénou, ze které se mu dostávají podněty, umocňuje jeho cítění a smyslové vnímání.
Přirozenost a racionalita moderního světa se setkávají i v básních ze sbírky Divoký kosatec a komentované texty pojí i další témata. Jedním z nich je pomíjivost lidského bytí. Nalezli bychom v nich hned několik variací na obraz „myši, která si tiše hryže v plísni“.
Účinkovali Marie Štípková, Johana Vavřínová, Luboš Veselý, Hynek Chmelař a Matěj Nechvátal. Komentáře spolu s autory jednotlivých dílů Matoušem Jaluškou (komparatistou a venkovanem), Jakubem Hankiewiczem (komparatistou a pedagogem), Evou Markovou (komparatistkou a pedagožkou), Jonášem Hájkem (básníkem a redaktorem) a Tomášem Ročkem (vizuálním umělcem a vegetariánem) četla a pořad připravila Monika Sechovcová. Režii měl Ivo Kristián Kubák. Natočeno v roce 2019.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
![ze_světa_lesních_samot.jpg ze_světa_lesních_samot.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/30211a0c09767f56cedafa33e6481497.jpg?itok=KWqo-X-T)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/1cbf078c2113e4a20ba2b4185c2821e2.jpg?itok=FkhfJLo4)
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.