Poprava v Jelením příkopě
V květnu 1945 bylo paní Jiřině Sedlické, tehdy Sommerové, 19 let. Jejímu bratru Mirkovi 21 let. Bydlela v Libni a pracovala jako dámská krejčová v saloně Vaňka na Smetanově (tehdy Masarykově) nábřeží u Karlových lázní. Když v úterý 8. května odpoledne zaslechla od Pražského hradu výstřely, ani ji nenapadlo, že jeden z nich možná patřil bratru Mirkovi.
Sobota byla tehdy pracovním dnem, a tak se i 5. května Jiřina Sedlická vypravila do práce. Kolem poledního se ozvalo volání rozhlasu o pomoc a o chvíli později zaslechla na ulici první střelbu. Vyběhla ven a na nábřeží u Národního divadla viděla, jak tank střílí do lidí na ulici: „Padali jako podťatí, ten křik mi ještě dlouho zněl v uších“. Vracet se přes celou Prahu domů se zdálo nebezpečné, a tak zůstala v práci.
„První noc jsem s učednicí spala ve sklepě na uhlí, kde běhaly krysy, ale bylo mi 19 a to člověk všechno bere jinak. Celou noc jsme stejně nespaly, nezamhouřily jsme oči, neboť z Petřína se střílelo snad z kanonů, to byl rachot."
Prý pracoval pro Němce…
V neděli ráno byla situace klidnější, a tak se Jiřina vypravila ven. V ulici Karolíny Světlé viděla, jak lidé v dešti staví barikádu. K neznámému muži prohodila, že by ji zajímalo, jak to vypadá na Žižkově, kde měla babičku. Po zjištění, v kteréže ulici bydlí, se dotyčný nabídl, že zavolá do tamní restaurace. Odběhl do domu a za chvíli na Jiřinu volal, že má babičku na drátě.
„Babička byla opravdu na telefonu, k mé velké radosti. Potom mne ten pán vedl do pokoje a ukázal mi prostřelené okno a viděla jsem, jak hoří věž Staroměstské radnice. Až potom jsem se dozvěděla, že to byl filmový režisér Sviták, kterého ve středu přišli zatknout a táhli ho za nohy po silnici až do Bartolomějské a lidé ho cestou utloukli, prý pracoval pro Němce.“
V úterý 8. května pomáhala v rohovém domě na Smetanově nábřeží, kde bývala kavárna Lumír, vařit pro barikádníky. Odpoledne jim byla odnést svačinu. „Hlídka byla skryta za ochozem, ale já nic netušíc vešla, aniž bych se přikrčila, hned bylo po mě vystřeleno. Na půdě protějšího domu se totiž ukrýval voják a střílel po lidech, proto ta naše hlídka v té výšce. Skryta ochozem jsem přešla na druhou stranu a dívala se na hrad – bylo krásné počasí, všude klid a ticho, jen od hradu jsem slyšela tři výstřely“.
Z trampské osady do Jeleního příkopu pro smrt
Bratr Jiřiny Mirek měl být koncem války nasazen do Německa poté, co byla zavřena vysočanská továrna, kde pracoval. Příkazu neuposlechl, ale jelikož jeho otec byl ruský legionář, nepřipadalo v úvahu, aby zůstal doma, kde by ho mohli hledat. Odjel proto do trempské osady v Dobřichovicích. Po volání rozhlasu se v neděli ráno vydal spolu s kamarády pěšky do Prahy. U Zbraslavi potkali Vlasovce, kteří jim dali zbraně, a pokračovali až na Malou Stranu, kde se zúčastnili bojů.
„V úterý odpoledne byla vyhlášena kapitulace a hoši se chystali, že půjdou domů, byli však v Nerudovce zajati (zbraně už neměli), odvedeni na nádvoří hradu, kde byl nad nimi vyřčen ortel smrti, odvedeni do Jeleního příkopu a tam bestiálně zavražděni ranou do týlu a ještě zohaveni. Našemu Mirkovi bylo rozpáráno břicho, Karel Mundl měl uřezanou hlavu a Freda Veselý nos a uši… Mirkovi by bylo v červnu 22 let.“
Tři prezidenti, tři pohledy na uctívání památky
Rok po povstání byl v Jelením příkopě odhalen památník, kam Jiřina s rodiči chodila vždy na výročí položit kytku. Po roce 1948 už ale památník volně přístupný nebyl.
„Tehdy měla KSČ budovu u Prašné brány, bylo to po únoru, lidé se hloučkovali a tatínek jednomu mladíkovi řekl: „Takového chlapce jsem měl, jako jsi ty, zabili ho v Jelením příkopu. Beneš jim nechal postavit pomník a za Gottwalda tam nesmím. Ten mladík odhrnul klopu a otec dostal paragraf za urážku prezidenta republiky.“
20 let si marně dopisoval s Hradem a žádal, aby vznikla alespoň pamětní deska ve volně přístupném prostoru před vchodem do příkopu. Jednou v květnu chtěl otec Jiřiny opět položit k památníku kytku a byl opět vojákem vyhozen. Shodou šťastných náhod ale právě v tu chvíli „jako zázrakem vyjížděl prezidentský vůz, otec ho v rozčilení zastavil a vystoupila žena prezidenta Svobody. Vyslechla otce, také jim padl syn, tak po hodinové rozpravě slíbila rukou dáním, že do roka tam bude pamětní deska. Svůj slib splnila.“