Před 15 lety se stříhaly dráty železné opony
Od pádu železné opony - důmyslném systému signalizací, špehů i nášlapných zařízení - a plotů z ostnatého drátu - uběhlo patnáct let. Začátkem prosince (4.12.) byl povolen výjezd na Západ, několik dní nato se začaly střihat dráty. Zdeněk Vyšohlíd vzpomíná:
Co byla ona železná opona? Důmyslný systém signalizací, špehů i nášlapných zařízení - a plotů z ostnatého drátu. Také zvláčených pásů polí, aby bylo vidět stopy po "narušitelích". Zátarasy, hraniční pásma. Zákazy a propustky - ale také střelba na hranicích a zasahující cvičení psi pohraničníků. Také tři nebo čtyři stovky mrtvých, kteří se pokusili projít. Těch pouze zatčených, raněných, postřelených a pokousaných - nepočítaně. To byla železná opona. Když v devětaosmdesátém padla, bylo to přesně v čase adventním, v čase očekávání a naděje. Prožívali jsme to po obou stranách hranice velmi intenzivně.
Jak nám tenkrát Bavoři drželi palce! Fotografovali stříhání drátů, chtěli u všeho být, všechno vědět. V silně katolickém Bavorsku prožívali tehdy advent zvlášť zjitřeně. Advent znamená příchod a patří k němu naděje a očekávání toho, co přijde.
Trochu jsme od těch dob ochladli - my i oni. Ale to je normální, protože všední den - všední den nakonec vždycky zvítězí. Proto aspoň vzpomínka na tehdejší atmosféru - a na půlnoční roku devětaosmdesátého: Napsal jsem tehdy jako tiskový mluvčí Občanského fóra krátké provolání. Nemělo ani dvacet řádek. Přeložil jsem je hned do němčiny, aby se stalo "mezinárodním" - a my obyvatelé pohraničí abychom trochu žasli, co Občanské fórum už dokáže (nepodepsal jsem je svým jménem, ale parafoval logem OF).
Získal jsem podporu kaplana domažlického, to už se stmívalo a Štědrý večer nastával - a odvezl jsem poselství na druhou stranu hranic. I tam vládla laskavost a pochopení. "Jak jinak o Vánocích?" řekl mi s úsměvem pan děkan ve Furthu a trikolora, naše česká trikolora na jeho stole mě dojala a překvapila ještě víc než ta, kterou jsem chvíli před tím viděl na klopě uniformy německého policisty.
"K svátku Kristova narození patří," stálo tam, "aby si lidé vyšli vstříc a podali si ruce. Ani ostnatý drát, ani žádná ideologie už nás nesmí rozdělovat, stavět proti sobě. Politika už nesmí lidi štvát proti sobě pomáhat si k tomu falešným vykreslováním těch druhých jako nepřátel. Čas nenávisti uplynul.
... Proto se obracíme ke všem našim bližním, a tedy také k těm, kteří žijí v našem sousedství - v bavorském pohraničním městě Furth im Wald: nechť v budoucnu platí jen jedna hranice - hranice mezi dobrým a zlým. Tato hranice nás nerozděluje, nýbrž spojuje. Platí u nás v Československu, platí u Vás v Bavorsku a všude na světě. Proto chceme, aby v našich městech zazněla na Svatou noc tatáž slova."
Toto mírové poselství bylo čteno při půlnoční mši svaté - česky v Domažlicích, německy v bavorském Furthu. Bylo přečteno v týž čas, přesně o dvanácté. Tehdy bylo přečteno snad i týmž dechem, i když různými jazyky a v různých chrámech vzdálených patnáct kilometrů.
Nejen naděje, ale také ohlédnutí patří k času adventnímu. Zamyšlení nad sebou - i nad tím, co bylo. A také obrácení (naši předkové tomu říkali "pokání") - toto obrácení k tomu dobrému, co bylo, patří k adventu také. A také radost. Máme jí dnes málo. Možná právě proto, že jsme ochotni se za ní hnát dopředu - a málo myslíme na změnu směru, na obrácení se, a to také k sobě a také k tomu, co bylo.
