Projekt sociálního bydlení v Jihlavě pomohl i matce samoživitelce v těžké životní situaci
Marie žije v Jihlavě od svého narození, kdy ji matka nechala v kojeneckém ústavu a do čtyř let věku vyrůstala v dětském domově. Pak si ji matka vzala domů, ale po krátké době ji opět dala do dětského domova. Ostatní sourozence si nechala ve své výchově.
„Pořád mě to bolí, když si na to vzpomenu. Třeba jsme všechny pohromadě a já si říkám: Proč to nedělala i s nima, ale dělala to jenom se mnou? – Nemůžu na to zapomenout.“
Když se v dospělosti vrátila domů, situace se opakovala. Matka si k osmnáctileté dceři nenašla cestu a vyhodila ji z domova. A Marie byla tři roky na ulici, kde pro ni byly často dostupné i drogy, kterým propadla. Práci hledala, ale bezúspěšně.
„Když jsem měla peníze, šla jsem na ubytovnu, abych se mohla vyspat. Pořád to ale pokračovalo. Neměla jsem oblečení, tak jsem šla do krámu a ukradla jsem si tam něco, abych měla co na sebe.“
Ve výkonu trestu
Marie byla za krádeže ve výkonu trestu. Po návratu chtěla začít normálně žít. Pak se ale stalo něco, co ji dovedlo až ke zhroucení. Byla znásilněna. A opět se dostala na dno. Vrátila se ke krádežím a čekala ji ženská věznice ve Světlé nad Sázavou. Když ji propustili, byl problém v tom, že neměla střechu nad hlavou, pomohla jí ale její sestra a jihlavská charita. Potom se také seznámila se svým přítelem a narodila se jí dvojčátka – chlapec a děvče. Dnes je jim dva a půl roku.
„Za to, že mám dnes děti, můžu poděkovat jim. Syn je nemocný, má epileptické záchvaty, je astmatik a má problémy i s ledvinami. Čekám, až mu budou tři roky, aby mohl jít na operaci. Rodila jsem v šestém měsíci, děti neměly ani svoji váhu, nic. Měly půl kila.“
Když už se zdálo, že mladá žena povede normální život, postihla ji další tragédie. Otec dětí zemřel. Opět zůstala bezprizorní a bez prostředků. Obrátila se proto na jihlavskou oblastní charitu, kde jí pomohli s bydlením.
„Teď poprvé, co tam bydlím, je to už půl roku, mám u sebe klíče a všechno. Říkám si, že konečně aspoň bydlím se svými dětmi.“
Dnes konečně mladá žena cítí pevnou půdu pod nohama. Nájemní smlouvu má na rok. A každý rok, když bude všechno v pořádku, by jí měla být prodloužena.
„Teď si věřím na 100 procent. Ne, na víc. Děti mě opravdu naučily.“
Terénní programy Sovy
Agáta Drevňáková z Oblastní charity Jihlava z Terénních programů Sovy je s Marií v kontaktu už tři roky. A každý týden ji navštěvuje a pomáhá jí.
„Vypsat papíry. Dřív to bylo také, když ještě neměla bydlení, pomoct s bydlením, to byly azylové domy a ubytovny. Někdy se svěřit – občas si chce prostě jenom popovídat.“
Jak se vlastně stalo, že Marie s dětmi má konečně střechu nad hlavou a její život má směr? To už nám poví Eva Nováková, která vede Terénní programy Sovy v Oblastní charitě Jihlava:
„Mně už někdy v roce 2015 volal pan Habijanič, že by si chtěl požádat o peníze v rámci projektu, v rámci výzvy IROP pro sociální bydlení. Byla tam podmínka, potřeboval nějakou místní neziskovou organizaci, která by s ním spolupracovala. Řekla jsem mu, že to musí rozhodnout náš pan ředitel. A pak bylo třeba rok ticho. Najednou jsme se dozvěděli, že mu ten projekt vyšel a že opravdu bude potřebovat, abychom mu pomohli vytipovat nájemníky. A Maruška byla úplně první a jasnou volbou pro všechny.“
