Rozhlasové vysílání do okupovaného Československa
Za první republiky si posluchači mohli naladit nejen vysílání v češtině a slovenštině, ale i němčině, francouzštině či angličtině.
Radiojournal totiž v polovině 30. let spustil krátkovlnné vysílání do zahraničí s cílem propagovat Československo za hranicemi. V osmičlenné zahraniční redakci pracovala i oblíbená hlasatelka Zdenka Walló. Objem vysílání postupně rostl, kulminoval na podzim 1938 v době podpisu mnichovské dohody. O necelý půlrok později, kdy začala nacistická okupace českých zemí, bylo zahraniční vysílání ukončeno.
Čeština v éteru
Tou dobou začalo naopak několik zahraničních stanic vysílat v češtině. Už v lednu 1939 česky vysílaly Moskva a Polsko, ve slovenštině se vysílalo z Budapešti, Vídně a Lipska, začátkem léta pak i ze Štrasburku a z Bostonu. Později se přidaly BBC z Londýna a Hlas Ameriky z USA. Tato vysílání se pro občany okupovaného Československa stala velmi důležitým zdrojem informací i morální podpory. Zahraniční stanice taktéž předávaly šifrované vzkazy odboji.
Poslech zahraničního rozhlasu byl v protektorátu zakázán pod hrozbou trestu smrti. Majitelé rozhlasových přijímačů si museli nechat své přístroje odborně znehodnotit vyjmutím krátkovlnného okruhu. Ovšem i pak bylo možné krátkovlnné vysílání naladit, pakliže byla do rádia vsunuta náhradní součástka. Signál ale znesnadňovaly účinné nacistické rušičky.
Státní sovětský rozhlas z Moskvy vysílal v češtině již od počátku 30. let, v roce 1938 se do vysílání zapojili českoslovenští emigranti z řad KSČ. Do podzimu 1938 převládala ve vysílání solidarita s Československem, následně až do napadení SSSR Německem zdrženlivost. České vysílání z Moskvy se dokonce mezi létem 1939 či zimou 1940 až červnem 1941 zcela odmlčelo, příčinou byla zřejmě německo-sovětská dohoda o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov).
Po napadení SSSR v červnu 1941 kromě oficiálního sovětského státního rozhlasu vysílaly i tajné vysílačky stranické Kominterny. V jejich rámci měla KSČ tři vysílače – v češtině („Posloucháte český vysílač Za národní osvobození!“), slovenštině („Čujte, čujte! Tu slovenská vysielačka Za slovenskú slobodu na vlne 30,64 stotín metra.“) a němčině („Pozor! Zde Sudetoněmecký svobodný vysílač! Říkáme každý večer pravdu o zločinné válce a fašistické cizácké nadvládě!“). Vysílalo se z předměstí Moskvy, později i z Ufy. Předáci Kominterny i bolševické strany ovlivňovali náplň relací skrze vedení redakcí, kde se vystřídali Klement Gottwald, Václav Kopecký a Gustav Bareš. Na práci české redakce se podíleli Jiří Sládek, Josefa Slánská nebo Jan Šverma ad. Před mikrofony se ale neobjevovali jen komunisté, do éteru promlouval např. Zdeněk Fierlinger (sociální demokrat) nebo Heliodor Píka (náčelník československé mise v SSSR), v prosinci 1943 z Moskvy hovořil prezident Edvard Beneš.
Moskevské redakce se potýkaly s nedostatkem informací z Československa, protektorátní noviny přicházely se zpožděním a Sovětská informační kancelář nebyla příliš pohotová. Redaktoři tak získávali informace i z poslechu jiných zahraničních rozhlasů či od zajatců a přeběhlíků. Ve vysílání stanic z Moskvy dominovala autorita Sovětského svazu, v literárních a hudebních relacích ale převažovala národní témata. Vysílač Za národní osvobození vysílal zprvu jednou denně a vysílání narostlo na pět relací za den v roce 1945. V květnu tohoto roku pak tajné vysílače ukončily provoz – slovenský 8. května, český a sudetoněmecký 15. května.
Paříž
Slovenské středovlnné vysílání z Francie bylo po vypuknutí 2. světové války doplněno o zpravodajství v češtině, které se vysílalo tři hodiny denně z normandského Fécampu. České zprávy přinášely také stanice v Paříži, Štrasburku, Toulouse, Marseille, Rennes, Bordeaux a dalších místech. Vysílání v obou jazycích mělo na starosti velvyslanectví Československa v Paříži. Po okupaci Francie v červnu 1940 československé vysílání skončilo, obnoveno bylo až několik měsíců po osvobození Paříže – v prosinci 1944. Poté vysílalo denně na krátkých vlnách, kde se české vysílání střídalo se slovenským.
Londýn
„Neklesejte na mysli, vydržte novou vlnu násilí a zůstaňte věrni odkazu velkého Tomáše Masaryka... Vaše tragédie otevřela světu oči a svět je povinen napravit křivdu, která se vám stala,“ zaznělo 6. září 1939 na vlnách BBC. Ta o den později oficiálně zahájila československé vysílání z Londýna projevem Jana Masaryka. Československé vysílání BBC, v éteru ohlašované jako Hlas svobodné republiky, bylo dvojího typu: jednu část pořadů připravovala redakce BBC a druhou měla na starosti redakce československé exilové vlády.
Původní program sestávající ze tří čtvrthodinových relací byl postupně navýšen na několik ranních zpravodajských bloků, večerní a noční relace včetně komentářů, hudby či kulturně zaměřených pořadů (např. scénky Voskovce a Wericha). Koncem prosince 1939 se k českému vysílání přidalo slovenské. Veškeré pořady musely být překládány do angličtiny, protože podléhaly britské politické a vojenské cenzuře.
K redakci československého vysílání BBC patřili jak českoslovenští občané dlouhodobě působící v Británii, tak čerství uprchlíci: Josef Kodíček (šéfredaktor deníku Tribuna), Gustav Winter (překladatel), Anna Patzaková-Jandová (kritička), Ivan Jelínek (básník), Pavel Tigrid (novinář, vl. jménem Schönfeld) nebo Ota Ornest (divadelník, vl. jménem Ohrenstein), Josef Schwarz - Červinka, Jiří Hronek, František Gel (vl. jm. Feigel) aj. Kromě nich ve vysílání pravidelně promlouvali českoslovenští exiloví politici, kromě zmiňovaného Jana Masaryka, který byl díky svému civilnímu projevu u posluchačů velice populární (loučil se slovy „Hlavy vzhůru a furt se de.“), Hubert Ripka, Prokop Drtina (v éteru vystupující pod přezdívkou Pavel Svatý) nebo Václav Nosek aj. Ve vedení československého oddělení působila mj. známá novinářka Shiela Grant-Duffová.
Kromě Čechů a Slováků vysílání BBC spoluvytvářeli i další občané předválečného Československa, zejména sudetoněmečtí levicoví novináři a politici. Na německém vysílání BBC se podílel např. Wenzel Jaksch (předseda sudetoněmecké sociální demokracie).
Intenzivní nacistické bombardování Londýna vysílání neukončilo (s pumami se musely potýkat i redakce moskevského rozhlasu), v létě 1944 dopadla bomba dokonce do blízkosti Bush House, kde sídlila československá redakce BBC. Vládní vysílání z Londýna skončilo 15. 5. 1945, české a slovenské relace BBC se vysílaly i nadále (česká redakce zanikla až v lednu 2006).
Přes oceán
Do okupovaného Československa zazněla čeština přes oceán poprvé v červenci 1939 – z bostonské vysílačky známé jako Radio University. Právě tato stanice vysílala později oblíbené dialogy Voskovce s Werichem. Od října 1941 česky a slovensky vysílala také společnost General Electric Company v Schenectady, denně šlo o čtvrthodinové zpravodajství. V červenci 1942 se k těmto stanicím přidala ještě Columbia Broadcasting System. Proslulá stanice Hlas Ameriky, financovaná vládou Spojených států amerických, se v éteru objevila až v únoru 1942 (po vstupu USA do války), kdy začala vysílat v němčině, italštině, angličtině a francouzštině. Československé vysílání následovalo jen o měsíc později. Kromě USA se v češtině ze zámoří za 2. světové války vysílalo také z Egypta, Filipín a dnešního území Libanonu nebo Izraele.