Spojené hlavy a sociální divadlo
Kulturní, sociální, ale i charitativní akce jsou náplní činnosti sdružení Spojené hlavy. Lidé dramatických životních příběhů spojili hlavy dohromady, aby pomáhali potřebným. Tradiční akcí Spojených hlav bývá pouliční bazar, kde můžete nepotřebné věci darovat či vyměnit, případně jiné za symbolický peníz koupit. Výtěžek z bazaru už pomohl například Kojeneckému ústavu v Praze. Významnou činností je i loutkové Rodinné divadlo, jehož herci se vzdávají honorářů například ve prospěch nemocných dětí.
Dynamika skupiny má často potenciál léčit, říká o sociálním divadle Aleš Vymětal, vedoucí sdružení Spojené hlavy. Rodinné divadlo, které sdružení Spojené hlavy provozuje, je loutkové. Jeho humor ale bývá černý…
„To souvisí s tím, že život není jen krásný, jen bílý… ale má i odvrácenou stranu. To se odráží v naší divadelní aktivitě, takže my na jedné straně hrajeme pohádky, kde všechno dobře dopadne…, a tak jsme to začali kompenzovat hrami pro dospělé, které mají prvky morbidity… nebo mají hororové reálie. Naposledy jsme hráli projekt Pixy – to je o potracených dětech. Potracený plod se ozve matce ze zásmrtí a chce se s ní seznámit a hrát si s ní, což může působit morbidně, ale je v tom i ta mateřská láska…“
Co vlastně člověka motivuje, aby věnoval svoji životní energii sociálnímu divadlu? Jde i o osobní terapii?
„Osobní z části jistě také, ale myslím si, že v rámci toho divadla funguje i ta terapie skupinová. Ta dynamika skupiny často má potenciál léčit, zahlazovat rány… Já osobně jsem si prošel asi ročním atakem psychózy a dostal jsem se mezi světy a podařilo se mi se vyléčit, ale tuhle zkušenost si sebou nesu, a možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem se dal na studium teologické fakulty – obor sociální a charitativní práce.“
Ovlivňují osobní problémy či životní příběhy herců podobu scénářů?
„Druhotně, když jsou ty role obsazeny, tak to může vyvolávat dynamické procesy – ve smyslu odžití si katarze, které jsou pro ně užitečné, ale není to v prvním plánu. V prvním plánu je udělat hezkou hru umělecké kvality. Ta terapie vzniká tak spontánně… u nás hrají lidi s psychiatrickou diagnózou, se závislostí, teď působil jeden amnestovaný, jedna žena, která měla v rodině týrání.“
Herci se ale nesnaží svoje osobní problémy v rámci sociálního divadla otevírat…
„Věřím, že ty lidi si při tom hraní můžou leccos odžít, můžou se naučit nové dovednosti, získat novou důstojnost, sebevědomí, to všechno v tom sociálním divadle je možné… možná právě proto to funguje, že to není ten hlavní smysl toho divadla, budeme se tady léčit. My hrajeme hlavně divadlo, to druhé vzniká jaksi samo o sobě.“
