Tajné závody jezdí zakomplexovaní
Kdo se postaví na start třetího ročníku Diamond Race - akce, která byla dřív tajným závodem, ale dnes je to jen „vyjížďka“? Stále ti stejní. Psychologové o nich mluví jako o lidech plných mindráků a komplexů. Vše začne zítra 9. 9. 2010.
Organizátoři se poučili. O Diamond Race už zásadně nemluví jako o závodě - a pokud jim tam ono slovíčko závod vklouzne, obvykle se bleskově opraví. Ostatně slova ředitele akce Milana Markoviče mluví sama za sebe. „Důkazem toho, že závod nebo spíš akce je pro každého, je to, že se mohou přihlásit i japonská vozidla.“ Slova jsou z oficiálního videa, které je k dispozici na stránkách akce.
Tato akce, kde vítěz dostane diamanty, je prý jen takovým výletem party kamarádů a jejich děvčat. Stačí se však podívat na další videa, která mají organizátoři na svém webu a je vám jasné, že image pěkného společného výletu do Řecka má trhliny. Nejde o typy aut, v nichž převládají supersportovní vozy. Problém je, řekl bych, v mentální kapacitě řidičů.
Vlasta Réhnová je psycholožka a pracuje pro Centrum dopravního výzkumu. Říká, že se někdy setkává s přirovnáním milionářských závodů k gladiátorským hrám. „Také tam šlo o život a všichni se bavili. Pokud to takto porovnáme, tak publikum, které se mělo bavit, sedělo bezpečně za hradbami, kdežto tito závodníci se baví uprostřed publika.“
Zajímavé je, že typ lidí, kteří jezdí na tento typ akcí, které mají všechny atributy závodu, ale jsou to jen výlety, neuvidíte na kurzech sportovní jízdy ani na pronajatém okruhu, ani na regulérních závodech. „To je nebaví, to není ono.“
Hledat vlastní řidičské schopnosti nebo se poměřit se srovnatelnou konkurencí tento typ pozérů neuspokojuje. To, po čem touží, je totiž ve skutečnosti publikum.
„Vyděšené obličeje diváků nebo uskakující chodci tu chybějí. Sice se po okruhu řítí vysokou rychlostí, ale jen tak naoko. Vlastně je to náhražka kvalitnější zábavy.“
Majitelé drahých aut přitom pochopitelně patří mezi úspěšné lidi, pro které by ani ten finančně nejnáročnější koníček neměl představovat problém. Přesto volí to nejsnazší - sednout do kožené sedačky a přidat plyn.
„Když si potřebují spravit náladu, vůz je hned po ruce. Pocit méněcennosti je okamžitě pryč, protože teď se řítí oni a všichni jim uskakují, mávají nebo zdraví,“ říká Vlasta Réhnová.
Doufejme, že ti, kteří mají dbát na dodržování pravidel silničního provozu, se nenechají obloudit ani skvělou technikou, ani nádhernými tvary sporťáků a podobné nebezpečné akce budou velmi bedlivě hlídat.
