Ukrytý svět hub - 1. část
Ať už kráčíte po louce či v lese, můžete si být jisti, že půda pod vašima nohama je protkána stovkami kilometrů tenounkých, navzájem propletených vláken. Jen tu a tam, nastanou-li příhodné podmínky, vyprodukuje tato skrytá síť viditelný důkaz své existence - vyroste z ní plodnice. Tak vypadá tajemný svět hub...
Průvodcem po tomto světě nám bude vedoucí Mykologického oddělení Národního muzea v Praze Jan Holec... Kam se řadí houby v současné klasifikaci organismů a kolik druhů hub, alespoň přibližně, je vlastně známo?
„V současné době tvoří houby samostatnou říši; není to žádná součást rostlin ani živočichů. Co se týká počtu, tak to je velká neznámá. Opravdu popsaných jich bude několik desítek tisíc, udává se kolem 80 až 100 tisíc. Ale skutečný počet, zejména třeba v tropech, bude daleko vyšší. Některé odhady mluví třeba o milionu druhů, ale to je nepotvrzené číslo.“
A je alespoň zhruba známo, kolik se jich vyskytuje u nás?
„Záleží na tom, jak velkou skupinu si vezmeme. Já třeba osobně dělám velké houby, takzvané makromycety, a těch u nás máme kolem čtyř až šesti tisíc druhů. Pak je samozřejmě obrovská skupina mikromycet, kde těch druhů bude zase několik tisíc, takže celkový počet bude 10 až 20 tisíc druhů určitě.“
A tím se dostáváme k otázce, co všechno mezi houby patří, protože představa běžného člověka je právě představa té velké houby, kterou najde někde v lese.
„Z technického hlediska jsou tam dvě skupiny, už zmíněné makromycety a mikromycety. Ty mikromycety většinou tvoří nějaké povlaky, lidi tomu říkají plísně; tyto houby se musí studovat mikroskopem a v laboratoři na agaru. Makromycety, velké houby, které tvoří plodnice, patří většinou mezi stopkovýtrusné houby, což je největší skupina velkých hub. Potom máme ještě některé okrajovější skupiny pravých hub, to jsou třeba různé parazitické nebo vodní houby, laikům většinou naprosto neznámé. I málo specialistů se jimi ve světě zabývá.“
Většina lidí asi ví, že houby nejsou jen ty plodnice, které se dají sbírat na smaženici nebo do polévky. To nejzásadnější na houbách je podhoubí, které je skryté pod zemí. Co to vlastně je?
„Podhoubí je síť vláken. Když mikroskopujeme podhoubí, vidíme protáhlé buňky, které na sebe navazují a tvoří buď jednobuněčná vlákna nebo jejich shluky - takzvané myceliové provazce nebo rhizomorfy. Kdybychom měli podhoubí k něčemu přirovnat, tak je to vlastně základní živoucí část organizmu, něco jako strom. Plodnice je něco jako jablko na tom stromě - malá část, sloužící skutečně jen k rozmnožování. Ta hlavní biologie, hlavní život houby, se odehrává na úrovni podhoubí.“
Jak rozsáhlé může podhoubí být? Jak velkou plochu může zabírat?
„To je velice zajímavá otázka. Jeden čas se dokonce i v odborném tisku udávalo, že největší organizmus na světě je jedna václavka, která má síť podhoubí na ploše několika hektarů. V dnešní době už to neplatí tak absolutně, ale můžeme si představit třeba padlý kmen v lese - v celém tom kmeni je podhoubí jednoho jedince dřevokazné houby. Podhoubí může zabírat plochu několika desítek čtverečních metrů. Lidé mají na zahradě často špičku travní, a tam se dá čekat, že to je geneticky jeden jedinec - takový ten čarodějný kruh, který se rozrůstá. Takže ta plocha, kterou podhoubí zaujímá, může mít od několika centimetrů čtverečních přes čtvereční decimetry až třeba po ary; výjimečně možná i po hektary u té václavky.“
Padl tu tak trochu tajemný termín „čarodějný kruh“. O co se jedná?
„Čarodějný kruh tvoří podhoubí, které se od jednoho bodu zvolna rozrůstá směrem ven. Podhoubí zůstává jen v okrajové zóně, takže tvoří kruh, někdy i srpky nebo elipsy. Kruhy mohou mít stáří několika desítek nebo stovek let. V zemích, kde jsou ploché terény, v prériích nebo ve stepích, je dokonce možné z letadla ty kruhy pozorovat jako odlišně zbarvený pruh trávy. U nás to znají hlavně zahrádkáři, protože špička travní velice často tvoří jakési vypálené žluté kruhy, což jsou místa, kde tráva odumřela působením podhoubí, které uvolňuje některé látky škodící trávníku. Jiné houby zase tím, jak rozloží živiny v hlíně působí, že tráva je zelenější. Takže někdy jsou kruhy světlejší a jindy jsou naopak tmavší. V našich poměrech já nejčastěji kruhy vídám v lese, kde je tvoří různé strmělky. Mají průměr třeba dva, tři metry a vypadají někdy nádherně - plodnice natěsnané vedle sebe, které tvoří opravdu krásné kruhy. Čarodějný kruh je fenomén, kdy půda tvoří jakousi velkou Petriho misku, na které se podhoubí rozrůstá směrem ven a tvoří kruh.“
Pro velkou část hub je nezbytné vytvářet plodnice, pochopitelně kvůli rozmnožování. Velké houby je tvoří dost pravidelně, i když ne každý rok. Jak je to ale s plodnicemi u mikromycet?
„U mnohých mikromycet jsme my, mykologové, plodnice dosud nikdy neviděli. Dokonce jsme u nich neviděli ani pohlavní způsob rozmnožování. Jsou to skupiny, kde existují takzvané anamorfy; to je jakoby vegetativní fáze organizmu. Jsou to většinou právě plísně, u kterých neznáme pohlavně se rozmnožující část, která se označuje jako teleomorfa. Tam se potom někdy stává, že se ta pohlavně se množící část popíše jako jeden druh, a ta nepohlavně se množící jako druhý druh. Až po čase se zjistí, že je to vlastně biologicky jeden organizmus. To je velice zajímavá věc.“
Možná bychom mohli trochu šířeji vysvětlit, proč se plodnice tvoří.
„Tak třeba v plodnicích velkých stopkovýtrusných hub se odehrává pohlavní proces, kde dochází ke splývání jader, k meióze - to je to dělení, kdy se dělí jádro - a potom vznikají výtrusy. Samozřejmě, tím pohlavním způsobem množení genetická variabilita narůstá, takže houba může reagovat na různé změny prostředí. Pohlavní množení má výhodu velké diverzity; ty nepohlavně se množící houby zůstávají pořád tak trochu geneticky stejné, což je zase přizpůsobení na určitý způsob života.“
Běžný terén v lese musí být protkán spoustou podhoubí, kde se ti jednotliví jedinci navzájem prolínají a proplétají. To je docela zajímavá představa.
„Je to skutečně tak. Někdy se dokonce píše, že to je ‚houbový internet‘, propojený úplně všude. Jednotlivé druhy hub se nepropojují, ale třeba podhoubí mykorhizních hub dokáže propojovat jednotlivé stromy v lese, takže skutečně vytvářejí síť podobnou třeba internetu; stromy si přes podhoubí mohou dokonce vyměňovat některé látky. Prokázalo se, že radioaktivní značení, například fosfor, se z mladého semenáčku dokáže přenést do starého stromu a obráceně. Ta síť podhoubí různých druhů hub v půdě je obrovská. Když se to počítá na biomasu, tak se ukazuje, že houby v půdě tvoří v podstatě klíčovou skupinu, co se týká množství biomasy, druhů a třeba i délky mycelia v určitém objemu půdy. To jsou ohromné rozměry.“
A to platí jen o lesním terénu nebo všude?
„V podstatě to platí skoro všude. V lese rostou určité druhy hub a v nelesních biotopech zase úplně jiné. Dá se říci, že houby osidlují všechna prostředí.“
O některých druzích hub se hovoří jako o skutečně vzácných. Jejich plodnice vyrostou jen tu a tam, často po dlouhé pauze, kdy je na lokalitě třeba i desítky let nikdo neviděl. Z toho je zřejmé, že přestože plodnice nevyrůstají, podhoubí oněch vzácných hub je někde v zemi stále skryté. Ani podhoubí však nevydrží věčně...
„To, že houba pravidelně plodí, je dobrým ukazatelem toho, že je v dobrém stavu, žije, zřejmě se i rozrůstá. A pokud se na nějaké lokalitě, kde ta houba byla známá, třeba tři, čtyři nebo pět dekád nenajde, tak ji ‚technicky‘ považujeme na té lokalitě za vyhynulou. Skutečně takové případy jsou. Máme druhy nesmírně vzácné. Třeba takový masečník kulovitý - to je nesmírně zajímavá houba připomínající veliký masitý černý pohárek. My, mykologové, každé jaro chodíme na lokality a kontrolujeme, jestli náhodou nevyroste. Ale ty poslední nálezy pocházejí z 60., 70. let, od té doby na těch lokalitách prostě ta houba nezaplodila. Takže se dá čekat, že skutečně vymřela.“
Podhoubí tedy může dlouhá léta v skrytu existovat a jen když nastanou opravdu příznivé podmínky, tak vyrostou plodnice...
„Takové případy jsou známé, kdy skutečně na lokalitě jakoby ta houba není, ale po určité době plodnice opět narostou. Takže se dá čekat, že to podhoubí tam žije a buď ty plodnice netvoří - nebo je tvoří, když tam nepřijdou mykologové. To je také častý případ, protože nemůžeme oběhat všechny lokality a skutečně nevíme, jestli náhodou před týdnem, když jsme tam nebyli, houba nezaplodila. Ale na místech, kde to sledujeme pravidelně, se dá říct, že třeba ta houba má určitou strategii; například plodí jednou za dva nebo za pět let. Jsou známé i případy, že plodí třeba jednou za 50 let.“
Zmínil jste se o masečníku kulovitém. Můžete uvést ještě nějaké další druhy hub které vy osobně považujete za mimořádně vzácné a které u nás přece jen občas někdy vyrostou?
„Těch druhů je celá řada. My jsme před časem vyprodukovali červený seznam našich ohrožených druhů hub a tam jich je několik desítek. Moje veliká touha je třeba najít v okolí Prahy muchomůrku císařku, která tu teď má jenom jedinou lokalitu. Možná jich je víc, ale skutečně ty plodnice se objevují jen na jediné lokalitě. Je to nádherná, krásná houba, dokonce i jedlá, ale chráněná, takže už se nesmí sbírat. A v minulosti tady měla desítky lokalit. V současné době má několik lokalit na jižní Moravě, ale zřetelně ta houba ubývá. Což je zajímavé, protože podnebí se jakoby otepluje a na houbách se skutečně ukazuje, že se k nám šíří nebo se rozrůstají teplomilnější druhy hub. Ale ta muchomůrka císařka z určitých důvodů prostě plodnice netvoří.“
Mezi ohrožené už dnes patří i některé tradiční houby, které u nás kdysi bývaly hojné. Které to jsou a co jim nejvíc škodí?
„Velká kalamita u nás byla v 70. a 80. letech minulého století, kdy vrcholilo imisní postižení celé naší přírody - kyselé deště, eutrofizace, spady různých škodlivin. Třeba některé mykorhizní druhy, zcela běžné v minulosti, úplně přestaly plodit. Klasický příklad je liška, kterou lidé v 50. a 60. letech hromadně sbírali, pak jakoby vymizela a v současné době se opět vrací. Zřejmě to neznamená, že by se šířila na ty lokality zpětně; spíš byla jen přerušena její fruktifikace, tvoření plodnic, a teď se zase obnovuje s tím, jak se třeba odsířily elektrárny a ten spad imisí už není tak velký. Z dalších druhů je to třeba šťavnatka březnovka, to bývala ve starých časech běžná jedlá houba. V současné době je nesmírně vzácná. Já osobně třeba neznám žádnou její lokalitu tady v okolí Prahy. Někteří mykologové ty lokality znají, ale to je skutečně třeba jedno maličké místo v lese, kam se chodí s velkou úctou a ta houba se ukazuje zájemcům. Běžný houbař o ni nezavadí. Z globálních vlivů je v současné době asi nejhorší eutrofizace, to znamená obohacování biotopů dusíkem, hlavně z automobilů. Oxidy dusíky se dostávají z výfukových plynů do ovzduší a přenosem a deštěm se šíří úplně všude. Citlivější druhy mykorhizních hub nesnáší vysoké zatížení lokalit dusíkem, a tak v některých lesích úplně vymizely pavučince, vláknice, některé holubinky, ryzce. To je potom úplná mykorhizní poušť. Příkladem je třeba okolí Prahy, odkud z 50. a 60. let ti starší mykologové znali desítky druhů pavučinců. V současné době jsou ty lesy téměř pusté, co se týká těchto druhů, a jen výjimečně tam ty houby zaplodí. Je to znát i na bylinách a keřích. Je tam spousta bezu, netykavky – ty změny zkrátka indikují i tyto skupiny organizmů.“
Mykorhizní houby jsou takové, které žijí v symbióze s kořeny vyšších rostlin. Jejich vztah je oboustranně prospěšný a rovnovážný.
A co ještě houby pro svůj správný růst potřebují? To se dozvíte za týden, v druhé části povídání s Janem Holcem, vedoucím Mykologického oddělení pražského Národního muzea. Zmíníme se také o jedovatosti některých hub a navštívíme muzejní houbový herbář. Voní to v něm houbami? I to se dozvíte.
Vysíláno v Planetáriu č. 34/2010, 21. - 27. srpna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 49/2009, vysílaného 5. - 11. prosince.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:26).
