Všechna „p“ Luboše Pospíšila
Rockový písničkář Luboš Pospíšil oslaví v září šedesátiny a už s předstihem si ke kulatinám nadělil nové výběrové dvojalbum Tenhle vítr jsem měl rád. Ve vyprodané Malostranské besedě navíc odstartoval narozeninové turné, které obsáhne i řadu festivalových vystoupení – například v Trutnově či na Sázavafestu. A koncem června se Pospíšilově obnovenému souboru 5P dostane zvláštní pocty – v přírodním amfiteátru na Lokti bude předskokanem legendárních anglických Yardbirds.
Kompilace Tenhle vítr jsem měl rád obsahuje bezmála čtyřicet písní z období od vašich prvních sólových počinů po dnešek. Skladby jste vybíral a alba sestavoval osobně – na co jste kladl důraz?
V minulosti už dva výběry z mých písniček vyšly, oba ale reflektovaly nejznámější období mé dráhy. Proto jsem se nyní snažil sáhnout víc do minulosti a zařadil i skladby s C&K Vocalem nebo se studiovou skupinou Oty Petřiny.
Veřejnost vás prvně zaregistrovala právě v C&K Vocalu – co vám dalo působení v této „supergroup“ sedmdesátých let?
Vždycky jsem obdivoval, jak mají v C&K Vocalu aranžované vokály a jak zajímaví jsou to autoři – konkrétně Jiří Cerha byl vynikající skladatel. Navíc v té kapele bylo zvykem něco, co jsem do té doby neznal – velmi tvrdě se tam pracovalo. O to vše jsem se snažil i po odchodu na sólovou dráhu.
Vaše tvorba je provázána s texty básníka Pavla Šruta. Jak a kdy jste se vlastně potkali?
Známe se někdy od roku 1977, kdy vyšla sbírka Roberta Gravese Příznaky lásky, kterou Pavel přebásnil a z níž jsem tehdy začal některé věci zhudebňovat. Samozřejmě jsem se chtěl seznámit i s autorem překladu a prostřednictvím Jirky Černého jsem na Pavla získal kontakt. Pak už jsme se vídali pravidelně a tak je tomu doposud.
V C&K Vocalu jste zpíval texty Ladislava Kantora – jak jste vnímal přechod od jeho abstraktních obrazů k civilnější Šrutově lyrice?
S Kantorovými texty jsem se, pravda, trošku pral, na jeho poetickou vlnu jsem nebyl naladěn. Moje kolej byla beatnická poezie, Hrabě, Kainarovo Kuře v hodinkách. Ale i v C&K Vocalu se zhudebňovala poezie, hodně jsme dělali Villona – a to mi dost sedělo.
V druhé polovině osmdesátých let jste s kapelou 5P hodně koncertovali, vaše písně hráli v rádiu, objevovali jste se i v televizi. Museli jste uzavírat s režimem nějaké kompromisy?
Byl jsem několikrát vyzván, abych se zúčastnil festivalu politické písně v Sokolově, ale nikdy jsem tam nejel. A nic se nestalo. Pokud dnes někteří kolegové říkají, že za bolševika něco museli, tak nemuseli – dělali to jen proto, aby si udrželi pozici. Režim pronásledoval pouze umělce, kteří mu zásadním způsobem vadili, ať už to byl Mišík nebo Vláďa Merta.
Mezi vaše nejznámější písně patří Kampa – skladba, v níž jste ještě za minulého režimu zpíval Šrutův text dotýkající se takzvaných lennoniád, ostře sledovaných Státní bezpečností. Jak vám prošla tahle píseň?
To už se psal osmaosmdesátý rok, poměry byly daleko volnější. Tu písničku jsme dokonce s Radimem Hladíkem prvně hráli přímo na Kampě a v oknech domů kolem jsme jasně registrovali červená světýlka – jak si nás estébáci natáčeli... Ale tenkrát už z té písničky nikdo nic nevyvozoval.
Před třemi lety jste dal společně se svým celoživotním souputníkem Bohumilem Zatloukalem znovu dohromady kapelu 5P, ovšem s výrazně mladšími muzikantskými kolegy. Jak funguje mezigenerační kapela?
Líp, než jsem si představoval. Nejde o to, jak jsou lidi staří, důležité je, aby měli v muzice rádi stejné věci a dokázali si vyhovět. Těšíme se na koncerty a pomalu dáváme dohromady materiál na novou desku, která by měla vyjít napřesrok.
