Zítra židé zapálí na chanukovém svícnu první svíci
Světla přibývá, i když sluce svítí stále méně. Tak by se stručně dalo shrnout poselství židovského svátku Chanuka. Začíná zítřejším večerem a trvá osm dní.
Svátek Chanuka připomíná příběh, který se stal ve druhém století před občanským letopočtem. Do Izraele přitáhla řecká armáda, kterou vedl Antiochos Epifanés. Co se dělo dál vysvětluje hebraistka Tereza Gafna Váňová:
„Snažil se tu zemi helenizovat, což mimo jiné znamenalo, že židovská kultura byla ohrožená, byly ohrožené židovské zvyky, studium Tóry, slavení šabatu, stravování se košer, výuka židovských zákonů. Bylo v té době také zakázáno obřezávat malé židovské chlapce a tak dále. V té době se spousta Židů v Izraeli asimilovala k té nové kultuře.“
Menší skupina Židů, kteří chtěli zůstat věrní své kultuře a náboženství, se sjednotila kolem Jehudy Makabejského. Ačkoli jich bylo málo, tak nad Řeky vyhráli.
„V tom příběhu je podstatné místo – židovský chrám, který byl v době vlády Řeků přeměněný na svatyni, ve které byli uctíváni řečtí bohové. A poté, co makabejští vyhráli nad Řeky, přišli zpátky do toho chrámu, vyčistili ten chrám znovu od model a chtěli ho znovu zasvětit. Což znamená, že také chtěli rozsvítit světla na sedmiramenném svícnu, který se jmenoval menora.“
Na to ale potřebovali speciální olej, kterého měli jen tolik, že by vystačil na jeden den. Svícen tedy zapálili a vydali se na osmidenní cestu na sever země pro nový olej.
„Takže si mysleli, že olej v chrámu vydrží jeden den a sedm dní tam bude tma, ale stal se zázrak a ten olej tam vydržel hořet celých osm dní, než se vrátili.“
Oslavy Chanuky se většinou konají doma nebo na židovské obci, ale mají spíš společenský než náboženský charakter.
„Zapaluje se osmiramenný svícen – chanukie, každý den se zapaluje o jednu svíčku víc. Ta chanukie se dává do okna, aby se ten chanukový zázrak oznámil lidem, kteří chodí kolem toho domu.
Jí se také tradiční jídla:
„Může to být cokoliv, co je smažené na oleji, protože to má spojení s tím zázrakem, který se stal v tom chámu. Nejčastěji to jsou bramboráky nebo koblihy, nebo u nás v Čechách je to často smažený sýr. Často se hraje také speciální hra zvaná drejdl neboli sevivon, je to taková malá káča. Pod vlivem Vánoc se během toho svátku také často dětem dávají dárky…. Také se to často dělá.“
Jako i ostatní svátky, také Chanuku doprovází tradiční písně.
Chanuka neboli Svátek světel tedy Židům připomíná, jak důležitá je jejich kulturní i náboženská identita.
„My Židé považujeme za důležité si během toho svátku připomínat, že i když je člověk v ohrožení, nebo kdyby ho lákalo asimilovat se k nějaké jiné kultuře, která by se v tu chvíli zdála lákavější, že to je něco, co se nevyplatí, a že vždycky je dobré zůstat svůj a být hrdý na svou kulturu.“
A jak Tereza Gafna Váňová vnímá sama svou českou a židovskou identitu?
„Myslím si, že česká kultura a židovská se potkávají ve většině hodnot. Moje zkušenost je, že Češi velmi pozitivně přijímají židovskou kulturu a považují to, že v Čechách žijí Židé, za velké obohacení. Ve mně jedno obohacuje druhé.“