Vladimír Just: Suchého Semafor jako malý zázrak

Nejprve jsem si zopakoval jednu z posledních repríz nejúspěšnější loňské inscenace  – Šli tři Šlitři  (původně divadelní koncert k nedožitým stým narozeninám skladatele, výtvarníka a herce). Znovu jsem si ověřil rostoucí úroveň šlapající semaforské swingbandové kapely, která v tomto divadle jako v málokterém jiném, naplňuje Nietzscheovu tezi o „zrození divadla z ducha hudby“.

Čtěte také

Vladimír Just: O úpadku mluvy

S tím souvisí i úroveň vokální, především zpěvaček a zároveň hereček. Od temnějšího, bluesového tembru v synkopách suverénní Oliny Patkové se sympaticky odráží „světlá“ stálice Lucie Černíková, jež má semaforskou poetiku v krvi (což nikdy zdaleka neplatilo pro všechny zde vystupující). Obdobně je na tom i Jiří Štědroň či Petr Macháček – snad jediný, kdo je z mladší generace schopný empaticky, neokázale a po svém vstoupit do repertoáru Jiřího Suchého, aniž by to stylově skřípalo.

Následovala déle ohlašovaná premiéra další verze nejúspěšnější hudebně-divadelní básně v historii Semaforu, jejíž reprízy se už zvolna blíží tisícovce: Erbenovy, Suchého  a Havlíkovy „baladyády“ Kytice,  premiérované v roce 1972. Opět tu stoprocentně platí teze o živé hudbě, s obrovským divadelním potenciálem.

Čtěte také

Vladimír Just: O „přesahu“

Třetí návštěva byla svým způsobem vrcholem mé letošní série. Suchého povážlivě překročená devadesátka mu vůbec nebrání ve vymýšlení nových a nových textových i inscenačních nápadů, byť na jednom tradičním, neměnném základu.

Jenže v dnešním zběsile tekutém světě, který jako povodeň odplavuje většinu toho, čeho jsme si dosud vážili (empatie, solidarita se slabšími, nezávislá média), je to jinak. Stává se drahocenné cokoli, co je zakotvené. Suchého kotvou je jazyk. A kde jinde máme tu možnost pětašedesát let se živě, nezprostředkovaně žádnou AI technikou, setkávat s velkým hrajícím a zpívajícím básníkem? Jeho každé vystoupení je v dnešní kultuře, jinde povinně přetřené globálním anglonátěrem, jedním vyznáním lásky k češtině.

Čtěte také

Vladimír Just: Divadlo, které není jen divadlem

K jejím skrytým možnostem, které, jsou-li v pravý čas odjištěny roznětkou humoru, blíží se nekonečnu. Ostatně – podobně přetváří němčinu i Christian Morgenstern, který umí čarovat poezii i z tak nezáživné látky, jako je německá gramatika.

To, o čem mluvím, dvojnásob vyniká, vystupuje-li Suchý na jevišti s jinou živoucí legendou, Jitkou Molavcovou. Ta už se dávno přehrála z „pouhé“ zpěvačky a mimořádně tvárné herečky, do nepostradatelné Suchého partnerky, jež se svou improvizační pohotovostí stala trvalou součástí semaforské poetiky. Pro tuto poetiku je právě jevištní otevřenost jazykovým i jiným náhodám a nehodám předpokladem všeho dalšího. Platí-li, že náhoda přeje připraveným, platí to i pro tuto dvojici. Podmínkou jevištního fungování dvojice je ovšem vzájemné naslouchání.

Čtěte také

Vladimír Just: Roleta a bytí

Čerstvý příklad z letošní premiéry Šli čtyři Šlitři: Suchý se tu sám nad sebou pohoršoval nad různými premiérovými lapsy jazykovými i jinými, a obracel se na Jitku s poukazem na první řadu: „Tady sedí pan Rath, co si o nás pomyslí?“ Smích publika, jenže hned utnutý nejistotou – že by protagonista známé korupční kauzy seděl zrovna na premiéře v prominentní první řadě? (Většina z nás jej viděla jen zezadu.).

Vzápětí to ovšem Molavcová coby pozorná opravářka – jindy to může být ve dvojici naopak – upřesní: „Rut...“ – „Cože?“ – „Ne Rath, ale Rut, Přemysl.“ A je to tak! Nejistotu přebije větší, úlevný smích. Publika, můj a největší Jiřího Suchého. V těchto třech slovech nejistota, úleva, smích, je důvod, proč sem lidé tak rádi chodí.